Víra je láska

Služebníci Boží rodina Ulmova a Ceranova

V souvislosti s italskou lékařkou Ritou Fossacecca, nedávno zavražděnou v Keni při obraně jiné ženy-matky, prohlásil kněz, že „víra je láska“. Pravá víra je nedělitelná s láskou, s láskou až na smrt. Víte, že za rok 2015 se zdvojnásobil počet zabitých křesťanů a že jich bylo kolem sedmi tisíc? (Ovšem bez těch ze Sýrie a Iráku a Severní Koreje.) Naprostá většina jsou laici, často tedy i manželé a rodiče. V tomto čísle o milosrdenství si proto povíme o dvou rodinách mučedníků.

První jsou manželé Józef a Wiktoria Ulmovi, Poláci s titulem Spravedliví mezi národy. Tento titul dostávají ti, kdo v době vlády nacismu zachraňovali Židy. Celkem je uznaných a zapsaných v památníku Jad Vašem přes 22 tisíc osob a z toho přes šest tisíc Poláků! Asi dvacet tisíc Židů bylo zachráněno Poláky a ovšem nejméně 800 Poláků, možná mnohem víc, bylo pro to popraveno. Za druhé světové války zahynulo přes 20 % polského obyvatelstva, víc než každý pátý. Představte si, prosím, pětinu své obce. Tato čísla jsou úplná jedině u Boha. Manželé Ulmovi jsou zástupci mučedníků pro milosrdnou lásku k bližnímu. Pocházeli z Malopolska, kraje na jihovýchodě dnešního Polska, jehož část patřila Rusku. Józef se narodil roku 1900 v obci Markovo v chudé rolnické rodině. Mohl vychodit jen čtyři třídy. Později od svých 29 let ale vystudoval zemědělskou školu s vyznamenáním. Stal se sadařem, včelařem, měl školku ovocných stromů a zaváděl i chov bource morušového. Byl dobrým hospodářem. Aktivně působil v Katolické akci. Byl přímo vášnivým fotografem, zanechal mnoho fotek rodiny i obce. Oženil se v 35 letech s o 12 let mladší Wiktorií pocházející ze stejného prostředí. Společně hospodařili a vychovávali děti, které přicházely jedno za druhým: Staša, Baša, Wlado, František, Antoša, Maryša – čtyři kluci a dvě holky. V době rodinné tragédie měl nejstarší 8 let, jediný už chodil do školy, nejmenší měla 2 roky a Wiktorie čekala sedmé dítě.

V Malopolsku bylo hodně Židů, v některých městečkách tvořili až třetinu obyvatelstva. V roce 1942 byli Židé z Markova a okolí deportováni, anebo rovnou povražděni a pohřbeni – na bývalém mrchovišti, vždyť to nebyli „lidé“. Někteří se ale schovali u známých. Ulmovi přijali rodinu Szallovu z Lancutu – rodiče, čtyři syny a dva jejich příbuzné. Ubytovali je v podkroví, a protože jejich statek byl odlehle na samém okraji obce, pomáhali jim uprchlíci i s prací. Jiné židovské rodině, kterou už nemohli schovat, pomohl Józef vybudovat úkryt v lese a nosili jim jídlo. Němci je ale objevili a zabili. Spojení na Ulmovy tehdy ale ještě nebylo prozrazeno. Ulmovy udal ukrajinský policista Les. Je to divná story o lidském srdci. Les dobře znal ukrytou rodinu, sám je totiž ze začátku ukrýval(!) za peníze, a když to začalo být víc nebezpečné, museli od něho odejít. Szallovi žádali o majetek schovaný u něho, aby mohli aspoň nějak přispět svým zachráncům. Udání byla cestou, jak si ponechat majetek a navíc dostat odměnu – 500 zlotých + 1 kilo cukru (v každém kraji to bylo jinak).

V noci z 23. na 24. března 1944 přepadla německá policie spolu s pomocnou ukrajinsko-polskou policií včetně Lese statek Ulmů. Nejdříve postříleli všechny Židy, ostatní vyhnali na dvůr, kam přivolali Poláky, aby byli svědky exemplárního trestu. Zastřelili rodiče a pak velitel rozhodl zastřelit i všechny děti. Mezi Němci byl i mladý 23letý sudetský Němec Kokott, který zastřelil většinu dětí. Lidé pak museli všechny mrtvé zahrabat spolu do jámy na dvoře a pod hrozbou trestu smrti to tak měli nechat. I to ponížení, být pohřben jako zvíře, bylo součástí exemplárního trestu. Vojáci pak vyplenili statek, odvezli několik vozů věcí a oslavovali pijatikou, kterou musel sehnat starosta. V okolí bylo víc schovaných rodin, a tak není divu, že nastala panika. Podle svědectví (někdy popíraného) se pak nalezlo v polích 24 mrtvých Židů, které jejich zachránci v panice zabili. Ostatní je ale skrývali dál, jen z Markova se tak zachránilo 21 Židů.

mcsPodle nařízení z podzimu 1944 se ovšem každá pomoc Židům, nejenom úkryt, ale i prodání chleba, trestala smrtí a často se uplatňovala kolektivní vina. Pak byla popravena celá rodina, někde i sousedé. V jedné obci bylo naráz zabito, většinou zaživa upáleno, 33 osob, mezi nimi čtyři rodiny s celkem 19 dětmi od několika měsíců do 18 let. Bylo to různé od místa k místu. Musíme jen obdivovat, že přes přísný zákaz sousedé vykopali mrtvé, pomodlili se, dali Ulmovy každého zvlášť do rakve a znovu zakopali na místě. Až po válce v lednu 1945 byly jejich ostatky přeneseny na farní hřbitov (ostatky Židů pak roku 1947 na společný hřbitov obětí nacismu). Zjistilo se, že v době tragédie začala Wiktorie rodit, děťátko mělo už hlavičku a ramínko venku… Les byl popraven odbojáři ještě během války, Kokott byl vyhledán v roce 1957 u nás a zemřel ve vězení v Polsku, německý velitel se stal policejním inspektorem a v šedesátých letech zemřel dřív, než byl odsouzen.

V roce 1995 byli Ulmovi zařazeni mezi Spravedlivé mezi národy. V Markově byl vybudován pomník s výzvou k úctě a k lásce ke každé lidské bytosti a roku 2015 bylo zde otevřeno muzeum věnované polské pomoci Židům za války. Premiér Kaczyński navrhl i nový „národní den rodiny Ulmovy“. Ulmovi se tak stali symbolem za ostatní. V roce 2003 byl zahájen proces k blahořečení 122 polských mučedníků z 2. světové války, včetně rodiny Ulmovy. Proces je již předán do Říma. Rodina by měla být blahoslavena jako celek(!), takový je i vox populi. Malé děti ovšem neměly ještě plné poznání, ale rozhodli za ně rodiče. To se týká i posledního dítěte, které nebylo pokřtěné a ani plně narozené, ale dostalo hned křest krve a člověk je pro nás plně člověkem už od početí.

Ulmovi riskovali život svůj i svých dětí pro milosrdnou lásku. Nikdo nemá větší lásku… Ale mučedníky se ve 20. a 21. století stávají křesťané i „jen“ proto, že jsou křesťany. Dnes v Iráku, Africe, ve 20. století v Mexiku a ve Španělsku. Připomeňme si proto krátce ještě rodinu Ceranovu.

Služebníci Boží Placid a Emilia Ceranovi byli Katalánci, vlastnili pekárnu. Měli tři syny, nejmladší byl seminarista. V době španělské občanské války byli všichni zatčeni Výborem pekárenských dělníků i s jejich šoférem, uvězněni a pak vyjeli „na procházku“, jak se tomu říkalo – byli všichni zastřeleni několik kilometrů od Barcelony v horách. Placid měl 63 let, Emilia 48, synové 29, 25 a 21 a šofér 23 let. Jsou ve skupině katalánských mučedníků. Jejich vina? Čím si to „zapříčinili“? Byli katolíci, mladí byli členy Křesťanské mládeže – a možná se k tomu přidalo, že měli nějaký majetek. Čím si zapříčinili smrt egyptští Koptové unesení v Libyi? Čím křesťané v Iráku atd.?

Možná si říkáte, že všechno je to hrozné, ale taaak daleko v prostoru a v čase. A bereme v podstatě pohodlnou křesťanskou existenci v Evropě za normu pro církev. Nemylme se, v křesťanství jde vždy o život, o plný život s Kristem, svědectví lásky a někdy je vyvrcholením svědectví mučednictví. Víra nebo smrt, Láska nebo smrt… Lze zakázat krucifix a betlém jako nedávno v Itálii, ale nelze vyklidit kříž z křesťanství a ten dává sílu k lásce – někdy až k mučednictví.

Otázky k rozjímání:
1. Nejsme postaveni před rozhodnutí víra, nebo smrt, ale možná před jiná rozhodnutí: život podle víry, nebo kariéra, nebo peníze (ne zcela čestně), nebo pohodlný život, nebo dokonce víra, nebo smrt dítěte (umělý potrat). Prostě víra, nebo život podle svého, tj. biblicky být „svévolník“. Je tomu tak? Jaká jsou naše pokušení a rozhodnutí? Buďme pravdiví. V křesťanství jde vždy o život, jinak je to nátěr.
2. Je pro mne láska a milosrdenství někdy velmi těžké, možná nekrvavé mučednictví? Kde pak beru sílu, kde jako manželé k tomu bereme sílu?
3. Ulmovy děti ztratily život – a získaly nebe. Prosme o pochopení pravé kariéry křesťana – svatosti.

Připravila MUDr. Jitka Krausová

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu