„Enter“ k milosrdnému srdci

Eva Muroňová | je vdaná, má tři děti, je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při Biskupství ostravsko-opavském

Ano, klávesu „enter“ najdete na pravém okraji klávesnice. Znamená „vstup“, „vlož“, „zadej“ a umí něco uzavřít a něco jiného zase otevřít. Je to taková brána, rychlé lítací dveře. Chceš nový řádek – enter, chceš odstavec – enter, chceš výsledek – enter, chceš potvrdit heslo – enter, chceš zaplatit – enter, chceš na vyšší úroveň – enter, chceš někoho odstřelit – enter. Rozhodni se a potvrď… Svádí k jednoduchým řešením, ale pozor, doporučujeme kontrolu, protože pak už to možná nepůjde vzít zpět.

Opakované užívání této klávesy a zkušenost svázaná s její funkcí ovlivňuje cosi v člověku, a není-li ještě co ovlivňovat – zejména u mladší generace, cosi dokonce vytváří nebo spoluvytváří. A tak nám tady možná tiše vyrůstá na jednu stranu velice naivní, na druhou zase velice nemilosrdná generace. Rychle, cílevědomě, rozhodni se a potvrď. Úkol splněn! Bingo! Výhra!

Nedávno jsem vyslechla nářky ředitelky církevní školy nad tím, co byli studenti schopni vytvořit v souvislosti se svátkem svatého Mikuláše. Výsledkem byl sice technicky znamenitý filmový produkt, ale jeho obsah s čerty procházejícími školou a někdy až surově trestajícími třídy i jednotlivce za jejich hříchy prokázal nejen to, že se někam ztratily hranice vkusu, ale že se posunula citlivost pro to, co je brutální násilí a co je nadsázka. Otázka, jakou představu o Bohu to celé vyvolává – nebyla ani položena, protože tady stála proti sobě dvě závažná tvrzení: „To je přece vtipné!“ a „To už je nelidské!“ Vzápětí následoval povzdech další kamarádky psycholožky, která konstatovala, že to není první případ, že to je docela průšvih a že by se to mělo tematizovat.

klavesniceUž se stalo. Máme Rok milosrdenství, a že násilí je základním projevem nemilosrdnosti, mi potvrdily i menší děti. Když jsem se jich zeptala na to, co si pod staromódně znějícím slovem „milosrdenství“ vůbec představují, dostalo se mi mnoha zbožných odpovědí typu „… být hodný jako Pán Ježíš“, protože to holt paní katechetka chce slyšet. Pak náhle v Tondových očích blesklo poznání a prohlásil – zřejmě v souvislosti s nějakou počítačovou hrou, jejíž jméno mi uniká – „… to je, jako když můžete někoho zabít, ale nezabijete ho!“ Aha! „A ty zabiješ, nebo nezabiješ?“ udeřila jsem na něj a Tonda rozvážně, ale bez váhání odpověděl: „No, podle toho, kdo by to byl!“

Milý Tonda měl krutou pravdu. A problém není, že to tak je, ale jak to odlišit. Jsou – řekněme jemněji – situace, ve kterých je žádoucí chovat se tak, abychom ukázali převahu, a vedle toho jsou situace, kdy je dobré naopak být milosrdní a „nezabít“, i kdybychom mohli. V paradigmatu buberovského vztahu „já – ono“ je milosrdenství známkou slabosti, protože silný vítězí a přežívá. V paradigmatu „já – ty“ je milosrdenství známkou velikosti, protože velkoryse odpouští. Obojí potřebujeme k životu. To první, abychom přežili, to druhé, abychom zůstali lidmi. A tak se to v nás bije a bude bít i tento rok s výzvou k milosrdenství, tedy výstižněji řečeno s výzvou k tomu být více lidmi.

Škoda, že se nedá říct: „Milý Toníčku, nezabíjej. Buď milosrdný, protože být člověkem je mnohem cennější než být vítězem a pánem. A papež František to má promyšlené, vidí, jak hodně to dnes svět potřebuje, a bojí se, aby z toho nevzešel konec celé civilizace. Leží mu na srdci, aby se milosrdenství prostřednictvím církve stalo tématem, a tím se dostalo i do povědomí společnosti, protože se začíná projevovat jako krutě nemilosrdná a třeba ovlivní i tebe tak, že ztratíš schopnost rozpoznávat, která filmová scéna je za hranicí vkusu a která je humorná nadsázka.“

Prostor Roku milosrdenství přináší do společnosti nový prvek. Dává nám možnost konfrontovat se vedle krutosti a násilí také s fenoménem, že se dá odpustit i to, co je z hlediska lidské spravedlnosti neodpustitelné, nebo že se dá nabídnout pomoc i tam, kde se to jeví jako bezvýznamná kapka v moři. Že podobně jako se dá překročit hranice ve zlém, se dá překročit hranice i v dobrém. Rozhodni se a potvrď…enter

Ale jak, když je hranice tak tenká? Smí se virtuálně zabíjet? Vždyť je to jen nadsázka, která se dá snadno odlišit od reality! Opravdu? A smí se zabíjet slovem? Kde končí právo člověka na svobodu projevu? Je každý, kdo není schopný humorného nadhledu, fanatik?

Následující příběh jsem našla v počítači. Nevím, kdo ho napsal a kde ho otiskli, ale je v něm náznak návodu i kritéria. Zápletka je jednoduchá, popisuje cestu syna a otce, kteří se společně se svým oslem vydali na cestu.

Když společně jeli na oslu, lidé na ulici na ně ukazovali prstem:
„Ten otec a syn jsou tak bezohlední, nasedli oba na osla, který sotva dýchá.“
Když otec sestoupil z osla, lidé na ulici ukazovali na syna:
„Podívejte, jaký je to nezdárný syn. Sám si jede na oslu a otec jde pěšky.“
Když syn uvolnil místo otci, lidé začali křičet:
„Hleďte, jaký je to špatný otec, nenechá syna jet na oslu!“
Otec se synem tedy sesedli z osla a mysleli si, že teď už je nikdo neobviní, ale kolemjdoucí si začali šeptat: „Podívejte se na ty pošetilce! Místo aby jeli na oslu, dělají mu doprovod!“
Kdyby syna a otce na oslu uviděl člověk s milosrdným srdcem, řekl by:
„Tak dobrý je ten osel. Bez reptání nese těžký náklad.“
Kdyby viděl syna jedoucího na oslu a otce jdoucího vedle, řekl by:
„Tento otec je tak laskavý, nechal svého syna jet na oslu a sám jde pěšky.“
Kdyby viděl otce jedoucího na oslu a vedle něj syna, který jde pěšky, řekl by:
„Tento syn je dobrý člověk. Je nezištný a myslí na druhé.“
A kdyby šli oba vedle osla, řekl by:
„Otec a syn jsou tak dobří, chtějí alespoň nakrátko oslovi odlehčit.“

Takže, milý Tondo, než se rozhodneš a „odentruješ“, koho odepíšeš, podívej se pořádně, koho máš před sebou, a věz, že Bůh se na tebe dívá milosrdným pohledem. A i kdyby v této hře platilo pouhé oko za oko, zub za zub, tedy že zlé se má oplácet zlým a dobré dobrým, vyplatí se ti podívat se na toho, koho máš před sebou, milosrdně, protože tím prokážeš milosrdenství především sám sobě. Budeš součástí světa, který má smysl a budoucnost!

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu