Hrst fazolí

Eva Muroňová | je vdaná, má tři děti, je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při Biskupství ostravsko-opavském

Slovo zázrak odkazuje podle etymologického slovníku ke slovu zříti. To se vyskytuje ve všech slovanských jazycích a je prastaré. A prastarý praslovanský slovní základ *zьr, ze kterého se vylouplo, najdeme také ve slovech zrak, zračiti, pozorovati, ale také zřejmý, obezřetný nebo i podezřelý!

To je historie slova. A co současný jazykový úzus? Obvyklým synonymem slova zázrak je něco jako div, kouzlo, trik, jednoduše úkaz, který je nečekaný a jen tak se nevidí. Třeba zázračné uzdravení, zázračný lék, možná i zázračný krém (hádejte, kamarádky, proti čemu asi) nebo zázračná dovolená. Prostě něco „mých snů“, a to bývá hloupé.oci

Kdyby pak člověk četl novozákonní příběhy pouze s tímto kouzelnickým viděním zázraku, dozvěděl by se, jak Ježíš chodil městy a vesnicemi, učil, kázal, uzdravil toho a támhletoho, utišil bouři, uměl lovit na dálku ryby, chodil po vodě, množil chléb bez pečení a přivolával mrtvé zpátky k životu. Ježíš by byl kouzelník, který to prostě uměl. Čáry máry fuk. Přišel, vyčaroval, co dobrého bylo třeba, a odešel. „No, a co já s tím?“ řeknou vám na to třeba kolegové v práci a děti odejdou z kostela nebo z hodiny náboženství s představou Ježíše jako dobrého čaroděje. Později pravděpodobně zjistí, že se jedná o pohádku pro mimina, a svou víru snadno odloží. Naštěstí Ježíšovy zázraky doprovázejí stejnou měrou také pochybnosti. Bývá u nich většinou spousta svědků, kteří viděli stejný úkaz (ať zůstaneme u našeho slovníku), a ač někteří uvěřili bezmezně a hned, nebo i když o tom jen slyšeli, jiní neuvěřili, ani když na vlastní oči viděli.

Zdá se, že Ježíšův skutek nebyl pro člověka, který – jak se říká – byl u toho, ani tak kouzelnický trik, jako setkání s něčím, čemu nerozuměl. A to je pak rozhodujícím momentem schopnost uznat to, užasnout a ptát se. Jak je to možné? A kdyby to tak bylo, to by bylo! Ach! Dobrý Bože, to je krása!

Schopnost položit otázku nás totiž přibližuje tomu, co je jiné. Nebo tomu, kdo je jiný? V určitém období jsou děti a jejich svět naprosto přirozeně jedna velká otázka. Ptají se bez omrzení stále a stále, protože poznávají svět, který je pro ně zázrakem, předmětem úžasu, něčím novým, zajímavým, neznámým. Později se však nám dospělým snadno stane, že se otázek začneme bát. Ptát se je přece něco nepřijatelného. Neříkám tím náhodou, že něco nevím? To přece nemohu dát najevo. Co by si o mně druzí mysleli? Jak bych před nimi vypadal? Už se není čemu divit. Možná může být i nebezpečné podivovat se a žasnout, protože je přece dobré všechno vědět a mít o všem přehled. A spolu s otázkou mizí i schopnost vidět zázraky.

Tak rozum do hrsti, protože prožít život bez zázraků je smutné. A protože dnešní čtenář žádá stručnost a funkčnost, našla jsem onehdy jednoduchý návod, jak na to.

fazoleJeden člověk dělal pravidelně jednu zvláštní věc. Když každý den odcházel z domu, strčil si do kapsy hrst fazolí. Nebylo to proto, že by je rád jedl, ale pomáhaly mu zapamatovat si všechno, co za celý den pěkného prožil. Jedna fazole, to byla jedna hezká a milá chvíle. Třeba smích lidí, teplo podané ruky, ruch ulice, dobré jídlo, kousek stínu, do kterého se schoval před poledním sluncem, sklenice dobrého vína… Když uviděl, uslyšel, ochutnal, ucítil nebo si sáhl na něco, co ho potěšilo a naplnilo třeba jen malým kouskem radosti, přendal si fazoli z jedné kapsy do druhé. Někdy jich bylo víc, někdy byly jen tři, někdy jen jedna. Každý večer pak sedával u stolu, bral do svých rukou jednu fazoli po druhé a počítal je. Byla to chvíle velké oslavy, kterou si nenechal vzít, protože znovu viděl, slyšel, chutnat, cítil a znovu si sahal na všechno, co se mu za celý den přihodilo a co ho potěšilo. A když našel některý večer prázdnou kapsu, řekl si: Přesto to byl úžasný a vydařený den a je dobře, že jsem ho prožil, protože už jenom život je jeden veliký zázrak!

Zdá se, že zázraky jsou malé, všední, nepatrné a jsou všude kolem. Tam slovo, úsměv, laskavost, pozornost, péče. V jedné písničce pro děti se zpívá: „Podívej, jak leží na dlani schované, do země ho polož, počkej, co se stane. Zázraků je plný svět, stačí je jen uvidět.“ Ano. Nejde o to dělat zázraky, ani vyhledávat zázraky, ale uvidět je.

Možná právě to pradávné slovo zázrak odkazuje na něco, co máme „za zrakem“. Na takové oko v oku, kterým ty zázraky umíme uvidět. A uvidíme je, když budeme mít čas „počkat, co se stane“, když budeme mít odvahu přiznat si, že tohle opravdu nemáme pod kontrolou a že to není naše zásluha, a když budeme procházet životem ne v roli vševědce, ale s otázkou.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu