Odpuštění

Jitka Krausová

Image

Nebudeme mluvit jen o odpuštění, ale o odpouštění. To není totiž něco jednorázového, ale proces. Setkávám se s názory, že jde o to odpustit jednou provždy a dost. Takhle život neprobíhá a dokonce ani neprobíhá tak, že bychom někomu odpustili a už nikdy v životě neměli sebemenší příčinu témuž člověku odpuštění opakovat. Neodpuštění a neodpouštění vytvářejí pevné mříže, vězení, která brání tomu, abychom byli svobodní a abychom žili v pravdě a v realitě. A klíč od nich máme my sami. Pěkně o tom píše Katka Lachmanová v knize Vězení s klíčem uvnitř.

Odpuštění a já

Proč je odpuštění tak důležité pro člověka? Je to snad příkaz, který musím splnit, abych si odfajfkoval další povinnost křesťana? Je to jeden ze základních "příkazů" nebo spíš ukazatelů cesty života, který nám dává Pán. Bůh ale nikdy nedává příkazy jen tak. Bůh neříká: "Ty jsi mne naštval, a proto tě sešněruji do spousty příkazů, a jeden z nich, který ti dá zabrat, bude to, že musíš odpouštět". Takový Bůh není. Jeho příkazy jsou vždy jenom cesty, ukazatele, směrovky: vyber si cestu smrti, nebo cestu života. Chceš-li žít, pak jsou určité podmínky, bez nichž nelze žít vůbec nebo jen živořit, nežít v plnosti. Velikánskou podmínkou cesty k plnosti života je odpouštění. Kristus přišel, abychom měli život, a to v plnosti.

Když neodpustíme nebo odpustíme jen napůl (pseudo-odpuštění), co se děje? Člověk zůstane ve vězení. Jak se do toho vězení dostal? Co se v něm děje? Jakmile jsem někomu neodpustil, tak jsem s tím člověkem neskoncoval, vzal jsem ho do sebe jako žalářníka, kterému jsem já sám řekl: "Tak a teď mě zavřeš." Stávám se dobrovolně jeho vězněm a on o tom ani nemusí vědět, někdy nás ani nechce věznit. Je to prostě zákon logiky: když někoho nepustím, držím ho; když se někoho chytnu, a řeknu teď jsem s tebou skoncoval a nepustím ho, držím ho dál. Odpuštění je "OD pustění", kde jdu OD zla - od toho, že se nechám věznit.

Často bychom se rádi zbavili špatných negativních vzpomínek a pocitů. To obvykle není jednoduché ani rychlé (ne sprint, ale běh na dlouhou trasu), ale jestliže jsme ještě neodpustili, pak první podmínka toho, aby se to spravilo, není splněná. Držím se a přitom si myslím, že jsem držen, stále se vězním a přitom si myslím, že jsem vězněn. Je to úžasná lež. Otcem veškeré lži je ďábel, ale tím, kdo tuhle věc dělá, jsme my sami, žijeme ve lži a zároveň tím se přikláníme na stranu zla.

První důsledek neodpuštění je, že nemohu skončit sám v sobě s určitou situací a s určitým člověkem a nemohu ji vyřešit, dokud neodpustím a nepustím. Mohu samozřejmě všelicos zlepšit, mohu běhat po různých psychoterapiích a mít na to různorodé techniky a ono se něco zlepší. Dá se to připodobnit k tomu, když na zahrádce likvidujete plevel tím, že ho osekáte srpem - za dobu vyrazí znovu, dokud neodstraníme kořeny. Plevel je vždy stejný, ale neodpuštění je zdrojem mnoha a mnoha problémů - někdy ani nerozeznáme, že s ním souvisejí.

Apoštol Pavel v Listu Židům píše: "Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost, ať se nerozbují jedovatý (hořký) kořen, který by nakazil mnohé." Jeden z těchto jedovatých kořenů je právě kořen neodpuštění, kdy promeškáváme Boží milost danou nám k tomu, abychom odpustili. Je to kořen, který postupně otráví celého člověka, který dá pachuť hořkosti do něčeho, co je sladké, vytváří se v nás jedovaté ložisko. Možná jste někdy zažili, že jste byli nemocní a doktoři hledali, kde je nějaké ložisko. Někdy se stane, že je to ložisko, o kterém nemocný ani netušil, a přesto způsobilo vzdálené obtíže (srdce, klouby) či celkovou otravu člověka.

Totéž dělají duchovní ložiska - a tím hlavním může být neodpuštění hluboko v nás. Je to jako černá díra, která vtahuje do sebe naši energii, i když o tom nevíme. Je to něco, o čem v naprosté hloubce své bytosti víme, i když si to na povrchu nepřipustíme. Velmi často vynaložíme spoustu vnitřní síly, abychom udrželi pod pokličkou to, že jsme neodpustili. Nebo když to i víme, tak věnujeme mnoho energie a síly na to, abychom to udrželi v nějakých mezích, abychom si hráli na pseudoodpuštění a tak byli dobří i před sebou.

Jestliže chceme být zdraví, máme důvod odpouštět. Už na přirozené rovině je odpuštění podmínkou pro to, abychom měli plnost života. Když neodpouštíme, máme v sobě ložisko negativních citů, protože cítíme uraženost, vztek, pocit křivdy, nenávist, odpor, strach, úzkost... Dlouhodobé negativní emoce mají veliké a škodlivé dopady na náš organizmus, na tělo, na psychiku i na ducha. Když máme například vztek, mění se nejen náš tlak, ale i celý organizmus - i složení žaludeční šťávy. Máme-li pak dispozici k nějakému onemocnění, při dlouhodobém prožívání negativní emoce se projeví. Neodpuštění často stojí za mnohými psychosomatickými problémy, dlouhodobou únavou, neurotickými poruchami a depresemi. Často, ale ne vždy!

Odpuštění a druzí

Neodpuštění ochromuje naši energii. Např. tím, že mi někdo připomíná člověka, kterému jsem neodpustil (např. barvou očí), už nebudu svobodný ve vztazích s druhými, už budu svázaný i ve vztazích s lidmi, kteří s ním mají něco společného. Nejsme svobodni ve volbě a v jednání s mnoha dalšími lidmi, zasahuje to silně i do společenství a do vztahů. Neodpouštění proto není soukromou záležitostí. Je to zapojení se do řetězce zla. Odpověď na zlo není další zlo, může být, ale není to ta správná odpověď. Je psáno: "Nepřemáhejte zlo zlem, přemáhejte ho dobrem." Do takovýchto řetězců zla jsme nějakým způsobem zapojeni všichni, a je na nás, abychom se snažili řetězec u nás rozseknout, aby nepokračoval dál.

Všichni jsme zranění a zraňovaní lidé a všichni také jsme zranili a zraňujeme. Všichni bychom potom měli být i lidmi odpouštějícími. Každý si své zranění nějakým způsobem léčí. Když se vám přijde někdo vyplakat na rameno, vyslechnete ho, pomodlíte se spolu, pomáháte léčit ránu. Můžeme uzdravovat odpuštěním sobě a dalším. Odpuštěním uzdravuji sebe i druhé, společenství, svět, protože tím přerušuji řetězec zla. Přikláníme-li se k dobru, připodobňujeme se Bohu a léčíme sebe i druhé.

Odpuštění a Bůh

I vztah k Bohu je neodpouštěním narušen. Např. v modlitbě - mohu hledat, proč mi nejde modlitba a vidět jako důvod přetížení a či další problémy, ale pramen života modlitby může blokovat neodpuštění. Neznamená to, že při problémech s odpuštěním se nemáme modlit, právě naopak tam získáme sílu. Ale pokud se budeme modlit falešně, stavíme se do lži. Někdy v hloubi naší bytosti vnímáme, že nejdeme v pravdě a že se nemůžeme plně napojit na pramen života, dokud tu pravdu nevyřkneme a nepřijmeme. Neodpuštění nám blokuje vztah k Bohu - protože Bůh je Pravda a Láska.

Image

Co není odpuštění

Velmi často dochází k tzv. pseudoodpouštění: vím, že mám odpouštět, tak ti odpustím, ale nemysli si, že na to zapomenu. Tím tvrdím na jednu stranu, že ti odpustím, ale ponesu si tě dál. Budu na to stále myslet a mít to v sobě. Je v tom osten pomsty: i když nebudeš dělat nic dalšího, budeš to mít na talíři stále, já jsem ti sice odpustil, ale... Je to dvojitá lež, kdy se stavím do pozice ušlechtilého, ale ve skutečnosti toho druhého neustále trestám. Nemá to nic společného se spravedlivým vyústěním toho, co ten druhý udělal.

Další je neodpuštění ve smyslu "já ti to odpouštím, ale Bůh ti to spočítá, on už si tě najde". V tu chvíli se stavím na pozici, že já jsem lepší, hodnější než Bůh - tu špinavou práci má udělat on jako služebník. A běda, když mu to ten Bůh nespočítá v dohledné době, kterou jsem stanovil, tak si to vyřídím vnitřně nějak i s Bohem. Bezmála se modlíme k Bohu "spočítej mu to, ať si to užije", místo abychom se modlili o obrácení. Někdy máme pocit, že takový člověk by se neměl obrátit a měl by to mít spočítáno zde i na věčnosti. Můžeme si říkat: jak to Bůh může dovolit, že se někdo obrátí až na smrtelné posteli, to je nespravedlivé. Mohli bychom se tak dostat až na pozici staršího bratra z podobenství o marnotratném synovi a nechtít vejít do otcovského domu.

Nejde mi odpustit

Někdy dochází k tomu, že bych "chtěl odpustit", ale "nejde to, nemohu odpustit". Mám klíč v ruce, ale nejsem schopný ho zvednout a strčit do zámku. Tady je několik možností. První je možnost, že "odpustit nejde" je jenom alibi, protože ve skutečnosti nechci. Je nutno se ptát sám sebe: opravdu chci odpustit?

Je také otázkou, co si pod odpuštěním představujeme. Mnohdy máme nereálnou iluzi, že ve chvíli, kdy řekneme člověku, který nám ublížil, "odpouštím ti", tak jsme volní, nemáme žádné pocity strachu, okamžitě to vyléčí všechny naše city. Ale tak rychle to nejde. Citové uklidnění je až výsledek procesu odpouštění. Je to dlouhodobý proces, kdy odpustíme ve vůli, odpustíme ve své hloubce (ze srdce - podle biblické řeči) a city postupně dobíhají.

Mnohdy se pleteme. Odpouštíme, ale pořád prožíváme negativní city, a proto se začneme trápit tím, že jsme ve skutečnosti neodpustili, co jsme to za hříšníka, kdybych odpustil, tak ve mně není už žádný strach, s radostí ho budu vidět. Ve skutečnosti je normální, že jestliže mám na sobě x modřin, x nocí s alkoholikem, pak, i když mu odpustím, budu mít strach ho vidět a všechno se ve mně zvedne. Neklaďme na sebe nároky, které jsou z říše pohádek (anebo už dokladem hrdinského stupně ctností, nutného pro svatořečení), protože by mohlo dojít k tomu, že začneme sami sebe utloukat: já jsem hrozný člověk, který nedokáže odpustit a sám sobě neodpustím. A přehodíme vinu na sebe a budeme ubližovat sami sobě.

Někdy se dostaneme do situací, kdy je to tak těžké, že si musíme přiznat, že je v nás jakoby dvojí vůle: vím, že mám odpustit, že chci odpustit, ale zároveň nechci odpustit, že je ve mně jakási ambivalence, tj. vůle k obojímu. Je dobré si to pak přiznat, uznat svoji lidskou slabost, že jsem jenom člověk (u velkých věcí je to naprosto pochopitelné), ale zároveň na tom neskončit. Věci, které mi nejdou z mé podstaty slabého člověka, jdou silou Boží. Když jsem slabý, tehdy jsem silný. Jsou zranění, která bez velké Boží milosti nejde odpustit.

Jako křesťané máme privilegium, výsadu odpouštět. Často bereme odpuštění jako povinnost, mnohdy tíživou, ale ona je to ohromná výsada, odpouštět nejenom maličkosti, ale skutečné zlo. Odpouštět může jedině Bůh a tuto výsadu dává skrze spojení s Ježíšem Kristem i nám. Uvědomme si, že když odpustíme, konáme podle ohromné výsady. A je to výsada, která rozvazuje druhé, pomáhá jim otevírat jejich klece. Každé odpuštění, i kdyby bylo sebemenší, se zapojuje do velikého díla spolutvoření a spoluvykoupení světa.

Odpuštění je láska

Vrcholem křesťanského odpuštění nejsou naše city, ale je to přání dobra: "Bože nepřičítej mu to za hřích". Základní podmínkou je odpustit tehdy, když mě někdo prosí o odpuštění, ale tím to nekončí. Kdybychom odpouštěli jenom těm, kdo prosí o odpuštění, tak jsme v zamotaném řetězci zla: "Ano, já bych odpustil, ale až mě on přijde poprosit." Mnohdy se skutečně v tomto řetězci zamotají celé křesťanské rodiny. Někdy je třeba odpouštět i předem, dříve než druhému dojde jeho vina, a často mu tak pomůžeme - viz Štěpánovo odpuštění při kamenování.

Jednou z pomůcek je přehodit přes sebe plášť chvály, který působí proti duchu beznaděje: "Děkuji ti, Bože, že mi dáváš sílu odpustit, děkuji ti za to, že znáš a víš cestu. Děkuji ti za to, že smím odpouštět, děkuji ti za ten dar."

Přepis přednášky MUDr. Jitky Krausové ze setkání pro osamělé matky s dětmi, léto 2004

Rodinný život 3/2007

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu