„Klaním se ti vroucně?“

Eva Muroňová | je vdaná, má tři děti, je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při Biskupství ostravsko-opavském

Netradiční myšlenky v souvislosti s konáním Národního eucharistického kongresu

Znáte tu starobylou kancionálovou píseň na slova sv. Tomáše Akvinského, kterou zbožný lid vyjadřuje úctu k Pánu Ježíši?

A ta úcta se má díky uspořádání eucharistického kongresu na podzim roku 2015 rozšířit a prohloubit. To je na jednu stranu. Ale na druhou, když se rozhlédneme mimo kostelní zdi, volá mnohem více po rozšíření a prohloubení jiná úcta. Ta, jejíž nedostatek ve společnosti vám potvrdí snad každý nejméně jedním osobním příběhem o tom, jak s ním bylo nakládáno na úřadě, v práci, v nemocnici, na poště, když tehdy jel vlakem nebo stál u pokladny v supermarketu. V lepším případě vyslechneme, kdy se mu úcty dostalo, a on o tom vypráví, protože to nečekal. Že už vás také něco napadá? I mě.

Taky mě – upřímně řečeno – znepokojila jedna otázka. Nestojí náhodou tato dvě úsilí proti sobě? A zatímco ten zlý svět má, co si zaslouží, my se letos budeme chráněni pevnými zdmi církevních staveb utvrzovat v tom, že ten, kdo Bohu projeví tu pravou církví a tradicí garantovanou úctu, nezahyne navěky?

klanim-se-ti1A pak mě začala pronásledovat řada dalších otázek: Jak to, že tak nějak předpokládáme, že jsme hodni úcty? Za co? Za to, co umíme? Za to, že jsme? Nebo jen za to, že žijeme? Úcta k přírodě je, že ji neničím. To je málo. Úcta k člověku je, když mu ve všem vyhovím? To je zase příliš moc. Jak se taková úcta projevuje? Penězi? Slovy? Jednáním! A s vědomím, že dobro bezpečně poznám po ovoci, ptám se dál: Jakým jednáním? Jakou úctu to vlastně očekáváme? A když otočím role – neplatí náhodou za projev úcty z naší strany také třeba shovívavost k úřednici za přepážkou, která tady sedí už půl dne a má nárok na pauzu, nebo aspoň že má podobně jako my právo dělat chyby? Nebo že by se měl pacient v přeplněné čekárně chovat z úcty k lékařům prostě jako patient?

A než mě otázky pohřbily v pochybnostech, vrátily mě naštěstí na začátek. Tedy ještě jednou: Má nějakou souvislost úcta nás lidí k sobě samým a jednoho ke druhému a úcta k Eucharistii? A jestli ano, tak jakou? Platí, že čím více se umenším a ponížím, tím větší a opravdovější bude projev mé úcty k Bohu? Platí, že čím více budu rezignovat sám na sebe – protože kdo je červíček človíček –, tím více dám Bohu najevo, jak je veliký?

A dost otázek. Pojďme se poučit u kořenů, a to přímo katolických, neboť pro to nejpůvodnější projevování úcty, tedy pro zbožné uctívání zde najdeme jedno známé latinské slovo adoratio, což znamená klaněti se neboli poklony činiti, ale též k někomu se modliti, a eucharistická adorace je naprosto speciální katolická pobožnost, kterou jiné křesťanské církve v takové podobě neprovozují, i když má prokazatelně biblickou tradici.

Izraelité se klaněli pouze Bohu, a pokud se poklonili někomu jinému – zlatému teleti nebo cizímu vládci, bylo to špatné. První novozákonní adorací pak byla adorace mudrců v Betlémě a mnoho obrazů znázorňujících tuto událost se tak dokonce i jmenuje. V Bibli se dočteme: „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu…“

Také učedníci se klaněli Ježíši, když za nimi přišel po vodách a vytáhl z nich topícího se Petra. Říkali přitom: „Jistě jsi Boží Syn.“ Jairos se sklonil před Ježíšem, když prosil o vzkříšení své dcery, která právě skonala. Také mladík, který se Ježíše ptal, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, před ním poklekl, dříve než vyslovil otázku, a nedělního rána padly na kolena před vzkříšeným Ježíšem ženy…

Možná to není náhoda, že poprvé se v novozákonních textech člověk sklání k Bohu, který má podobu malého děcka. V tu chvíli se totiž nestalo nic menšího, než že se nebe sklonilo k zemi – Bůh se sklonil k člověku a stal se Dítětem. Možná aby se pak člověk dokázal sklonit k Bohu – i když zcela nesrovnatelným způsobem – a byli si blíž. Je to totiž ta nejpřirozenější situace, kterou každý člověk napříč generacemi a dokonce i kulturami zvládne. Pokleknout, sklonit se, vzdát úctu narozenému dítěti. Sklonit hlavu před zázrakem zrození, kdy zůstává rozum stát. Poklonění v této situaci nemá kupodivu ani onen podtext poníženosti a sebeumenšení, které můžeme jako zbožně vychovaní křesťané vnímat jako žádoucí. Člověk se před dítětem skloní prostě proto, aby lépe viděl, jako když se skloníte nad kočárkem, abyste mohli být tomu zázraku blíž a říct: No, to je krásné děťátko! Ty prstíky, vlásky, očička… Člověk s radostí popisuje, co vidí, nebo raději neříká nic, protože ví, že tady slova nestačí, a jen hledí. To je adorace! Projev oslavy života, projev toho, že člověk má rád život, který v dítěti bude pokračovat, i když on sám už nebude.

klanim-se-ti2A tady jsou úcta k Bohu a úcta k sobě samému spojené nádoby.

Možná tuto souvislost více přiblíží ještě jeden inspirativní text:

Zjistil jsem, že se člověk mýlí v otázce úcty. Sám jsem se totiž vždycky zajímal jen o práva, která má skrze člověka Bůh. A zajisté i sám žebrák, i když jsem jeho význam nepřeháněl, byl pro mne vždy jakýmsi vyslancem Božím. Odmítal jsem však připustit, že by snad žebrák se svým vředem a šeredností měl právo být uctíván pro sebe samého jako nějaká modla. (…) Otec nato řekl: „Spravedlnost je podle mne v tom, vážit si člověka kvůli pokladu, který V SOBĚ OPATRUJE. TAK JAKO SI VÁŽÍM SÁM SEBE. Neboť i v tom druhém se odráží stejné světlo. Třeba v něm bylo sebeméně patrné. Spravedlnost, to znamená chápat člověka jako prostředek a jako cestu. Má láska spočívá v tom, že mu pomáhám, aby se sám v sobě zrodil. (…) Proto když ti někdo zachrání život, nikdy neděkuj. Nepřeháněj svou vděčnost! Jestli za něco stojíš, pak tím, že ti zachoval život, posloužil především Bohu. Neboť to významné, co zachránil, nebyla tvá náhodná osobní maličkost, ale dílo, na němž spolupracuješ a jež má v tobě současně tvou oporu. Poděkováním za to, že tě zachránil, je mu jeho vlastní námaha. Právě to je jeho spolupráce na díle. (…) Nic jiného mě nezajímá kromě nádherné spolupráce jednoho skrze druhého. Láska k bližnímu v duchu mé říše znamená spolupráci. (Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)

Nepřehánějme individuální vděčnost, ale spolupracujme v obnově vztahu k sobě a k sobě navzájem, protože tím, že zvýšíme úctu k sobě a k druhým, získá tím na kvalitě také náš projev úcty k Bohu. Jinak řečeno, je dobré, když se někdo tak úctyhodný jako vy dokáže poklonit před Bohem – protože vás Bůh povolal do života, zemřel za vás a vstal z mrtvých, aby vás zachránil, a protože jste si toho vědom a druzí lidé vám to (jestli na ně máte trochu štěstí) umožňují prožívat.

Letošní výzva k prohloubení eucharistické úcty se mi tedy zdá obtížně uskutečnitelnou bez obnovení úcty k sobě samým. K tomu, kým jsme a kým se snažíme a daří, nebo nedaří se nám být. Neboť oč větší bude naše úcta k sobě, o to větší bude naše úcta k lidem a také hodnota našeho klanění se Bohu. Jen jako sami hodní a schopní slavení jsme schopní slavit a chválit Boha. Že je to projev sobectví a pýchy? Ne, není. Jen jsme vzali vážně a odpovědně fakt, že ten, komu se v Eucharistii klaníme, je nejen náš Pán, ale také náš Bratr.

Marie velebí Boha za to, že JÍ učinil veliké věci! Tedy jedna pragmatická rada: Raději neadorujte, pokud máte pocit, že nemáte za co. Není totiž trapnější póza.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu