Svobodni v Kristu – i v Africe

Služebníci Boží Louis a Valeria Ama Wandete

První africký manželský pár, směřující společně k blahořečení, pochází z Pobřeží slonoviny. Z dětství si pamatuji hlavní město Abidžan, hodilo se do hry země, město. Tedy stát v západní Africe u Guinejského zálivu, sousedící třeba s Ghanou a dalšími zeměmi. Na pobřeží jsou laguny a úrodné nížiny plné plantáží kávovníků, kakaovníků a olejových palem, odkud pochází skoro dvě třetiny světové produkce kakaa. Na severu se táhnou méně osídlené savany a mezi tím je divoký prales. Obyvatelstvo tvoří mnoho kmenů, hovořících celkem 65 jazyky. Proto je francouzština jazykem úředním i používaným v praxi pro komunikaci mezi lidmi z různých kmenů. Katolíci tvoří asi pětinu obyvatel, hlavně na jihu, asi třetinu muslimové, ti jsou zase víc na severu, a zbytek se hlásí k tradičním náboženstvím. Jde vlastně o šamanismus, víru v duchy s magií, ale také s oběťmi duchům a bůžkům.

Tato tradiční víra se někdy prolíná i do života některých křesťanů a muslimů. Vždyť i u nás katolíci přijímají praktiky New age především, když jde o nemoc. V Africe to ovšem je „Old age“ – víra starého věku, která si i v současnosti pro magické zajištění moci či zdraví apod. žádá ty nejsilnější oběti, to jest lidi. Dozvídáme se o tom z jiných afrických zemí, hlavně z Nigérie. Ohroženi jsou především děti, mladiství, plní čerstvé síly a lidé něčím zvláštní, jako albíni, dvojčata a rodičky dvojčat. Síla oběti se přenáší na toho, pro koho se obětuje a někdy je k zesílení třeba nejen prosté smrti, ale i mučení. Ne vše v Africe je nevinné přirozené náboženství, které ti fanatičtí misionáři ničí, jak někdy čteme v médiích. Strach z duchů, z jejich moci svíral země před křesťanstvím a tam, kde není křesťanství zakořeněno nebo ztrácí sílu, opět přichází vláda jiných mocností. Tato krásná země byla francouzskou kolonií. Francouzi ale dlouho ovládali jen část u pobřeží a až od poloviny 19. století postupovali na sever a kontrolu nad celou zemí získali teprve na konci 19. století. V roce 1960 vznikla nezávislá republika, která dlouho patřila k prosperujícím zemím Afriky. V zemi byl mír, i když pod tuhým režimem prezidenta – vládce. Po ekonomické krizi jsou od přelomu tisíciletí nepokoje, občanské války, kdy musí občas zasahovat sousední armády, OSN či francouzské síly. V současné době vláda ovládá jen jih, rebelové sever (velmi zjednodušeně). Historie Afriky i našich manželů je také nerozlučně spojena s otroctvím. Právě z Guinejského zálivu putovaly velké zásilky otroků do Ameriky, zejména z Ghany. Pobřeží slonoviny bylo mnohem víc ušetřeno. Otroci byli v Africe běžnou součástí společnosti i před příchodem Evropanů. Ti ale rozvinuli obchod s nimi zcela novým masovým způsobem, při němž docházelo k velikým hrůzám. Svědomí většiny a vlád se proměňovalo postupně. Francie zrušila otroctví i ve svých koloniích roku 1848, ale v realitě tolerovala dále otroctví mezi místními obyvateli, kteří zrušení veškerého otroctví nechápali; navíc zemi ještě postupně dobývala a vše se proto měnilo v tomto směru jen pozvolna. Ostatně dodnes jsou v Africe otroci. Dle odhadů OSN je v Africe a Asii okolo 200 milionů otroků. Přímo na Pobřeží slonoviny je mnoho otroků – dětí a mladistvých, pracujících na plantážích někdy i od  svých 5-6 let! Jsou ohroženi dřinou, úrazy, otravou pesticidy, nemohou do školy. Do otroctví je buď prodali jejich chudí rodiče, nebo byli uneseni. Odkud je kakao, káva v naší domácnosti? Někdy to nelze ani zjistit. Nepodílíme se tak nepřímo „v nevinnosti svých rukou“ na těchto věcech? Je z toho nějaký únik? Půst od všeho z kakaa nebo kupovat výrobky Fair trade, samozřejmě dražší? Jsou lidé, i nevěřící, kteří z důvodu svědomí kupují kávu a čokoládu jen Fair trade, aby, jak mi řekla jedna nevěřící žena, se nepodíleli na zvěrstvech tam, kde o nich vědí a kde se lze tomu vyhnout. Nepovažujme je za extrémisty, možná jde o prorocké znamení opravdové zodpovědnosti lidské rodiny. Všichni jsme děti jednoho Otce. Prorocké jednání nebývá hned pochopeno a přijímáno. Je to záležitost svědomí jednotlivce podle jeho informací, okolností a vedení Duchem svatým. Snad nás má nejdříve vést i k zamyšlení nad zodpovědným přijímáním informací, zkusit se podívat na ně Ježíšovýma očima. Tak to je k vlasti našich hrdinů.

     Louis se narodil v roce 1877 na severu země a dostal jméno Wandete, což znamená „ten, který nemá otce“. Jednoho dne jeho vesnici zničil nájezd jiného kmene. Lidé uprchli nebo byli zabiti nebo, jako jeho matka, upadli do otroctví. Louis utekl a našla ho malá skupina francouzských vojáků, kteří jej vzali do misie v Gran Bassam. Zde se ho ujal P. Bedel. Po přípravě byl pokřtěn o vánocích roku 1898 a P. Bedel jej pak poslal jako pomocníka do komunity sester v Dabou, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Valeria Ama se narodila asi v roce 1883 v Krinjabo na jihu země. Jako dívka byla otrokyní u zámožného obchodníka, který ji týral. A dokonce snad byla určena jako pohřební oběť. Utekla proto k jedné francouzské dámě, která ji chtěla dát svobodu. Její manžel ale chtěl, aby dívku vrátila zpět jejímu pánu (jen ne problémy, že ano). Proto jí madam dala doporučující dopis pro kněze a poslala ji do Gran Bassam. Valeria šla pěšky 80 km v obavách, že ji chytí, ale došla. P. Bedel ji svěřil sestrám a když se tyto v roce 1899 stěhovaly do Dabou, šla Valerie s nimi. Zůstala v jejich péči, i když její pán požadoval, aby mu jeho uprchlou otrokyni vrátily. Bohu díky koloniální zákon stál na její straně, i když zvyky ještě ne. U sester získala dobrou formaci. A 13. 4. 1902 přijala křest a Eucharistii, o měsíc později byla biřmována. A za rok se v Dabou konala svatba Louise a Valérie. Měli dvě děti. To je v Africe málo a pro muže jasný důvod hledat si další ženu, protože jeho čest se odvozuje i od počtu zplozených dětí. Takový je duch černého světa – Kristus je ale osvobodil z moci duchů i předsudků. V roce 1904 oba manželé s P. Bedelem spoluzakládali církev v Korhogo. Několik mil odtud založili Village of liberté, osadu pro osvobozené otroky, v níž se také usadili. Působili jako katechisté. I dnes jsou katechisté (neplést s katechety!) základní složkou církve v Africe. Jde o laiky, muže nebo manželské páry, spolupracovníky kněží. Jsou odborně připraveni a formováni, mají misi církve. A působí v přidělených farnostech, kde vedou obec, vyučují, připravují ke svátostem, vedou bohoslužby slova apod. Kněz přijíždí třeba měsíčně nebo jen několikrát ročně. Plat většinou nemají nebo jen minimální a žijí z darů farníků a z toho, co si vypěstují. Takovými katechisty byli i naši manželé. Po válce byl Louis zástupcem křesťanské komunity a podílel se na vzniku a udržení dobrých vztahů všech tří komunit v oblasti – křesťanské, muslimské a tradiční. Blahoslavení tvůrci pokoje! Na synodu o rodině nyní svědčili manželé z Pobřeží slonoviny – křesťanka a muslim o možnosti harmonického manželství. Snad i k tomu kdysi Louis připravoval půdu. Roku 1925 ho papež Pius XI vyznamenal medailí Bene merenti za zásluhy o církev. Zažili ještě smrt obou svých dětí a v lednu 1948 zemřela i Valérie a Louis ji následoval 2. 3. 1949. Jejich pověst svatosti rostla dál, až roku 1994 byl diecézní proces předán do Říma. Jejich země a celá Afrika zmítána nepokoji potřebuje jistě přímluvce a vzory pokoje mezi lidmi různého náboženství.

 Otázky k zamyšlení:

  • Jakou máme představu o křesťanství v Africe? Známe CSI a jejich modrobílé bulletiny o boji s otroctvím v Africe? Doporučuji přečíst aspoň jeden. Jsou k dispozici ve farnosti?
  • V modlitbě se zamysleme, co může naše rodina udělat v boji proti otroctví (modlitba, podpora CSI, občasný půst od podezřelé čokolády, kupování Fair trade výrobků atd.). Ale jen ve svobodě a jednotě, prosím.
  • Louis a Valérie žili osvobozeni Kristem. Od čeho, jakých názorů a předsudků mne/nás osvobozuje víra v Krista? Nenechám/e se infiltrovat nesprávnými názory a strachy?
  • Vážím si svědomí druhých nebo mne dráždí jiné názory? (abstinenti, vegetariáni, fair trade atd.)

Připravila MUDr. Jitka Krausová

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu