Jak jsem se jednou pozval do rodiny a co z toho vzešlo (z deníku kněze)

Tomáš C. Havel | kněz, řeholník kongregace petrinů, šéfredaktor časopisu Duha, včelař

jak jsem sePřišli za mnou rodiče a chtěli pokřtít své dítě. Vlastně nic neobvyklého, je-li člověk kněz. Žili ve farnosti, kde nebydlím a já jim v dobré víře nabídl, že setkání, které takovou událost předchází, protože je třeba udělat zápis do matriky a je dobré pohovořit si o svátosti, kterou chtějí svému dítěti dopřát, by mohlo proběhnout u nich doma, aby nemuseli jezdit za mnou a řešit, jak si zajistí hlídání. V okamžiku, kdy jsem vyslovil tuto nabídku, se však na sebe rozpačitě podívali. „Ne, nebojte, nemusíte nic mimořádného chystat,“ omlouval jsem se, „jen bych si vypil kávu, probrali bychom, co potřebujeme, a pak bych zase šel.“ Měl jsem potřebu je rychle ujistit o nenáročnosti přípravy takového setkání a pak jsem o tom ještě musel dlouho přemýšlet.

Co si vlastně lidé představují, že je třeba, když k nim někdo takový přijde na návštěvu? Jaká očekávání se jim honí hlavou? Zarazili se, protože jsem pro ně byl postavou příliš vzdálenou každodenní realitě, nebo se jen ostýchali odkrýt svůj životní standard? Mysleli si, že má být něco jinak připravené, podobně jako při bohoslužbách? Nebo jsem pro ně byl jen nečekaná zátěž vyplývající z potřeby dát pokřtít dítě?

Vím, že v takové situaci pomáhá oběma stranám zvládat určitou míru nejistoty role, v jaké se navzájem vnímají. Umožňuje nám to schovat se za bezpečnou hradbu oficialit, ale abych pravdu řekl, není mi to vůbec příjemné a někdy si i marně přeji tuto hranici překročit.

Možná je to tím, že hlubší míra osobního vztahu je něčím, bez čeho se mě těžko žije a že asi patří ke kněžské identitě připadat si jako dveře, kterými lidé projdou, ale vlastní život se děje kdesi mimo. Na druhé straně by mi však bylo nepříjemné, kdyby lidé dělali tento krok pootevření svého soukromí z lítosti nebo kdybych před nimi kvůli vlastní nešikovnosti přibouchl své dveře já.

Dodnes rád vzpomínám na svou dřívější farnost, kde jsem se takto před svatbou setkával s jedním párem, který chodil do kostela snad jenom jednou za rok o Vánocích. Ti se pak ale nikdy nezapomněli stavit, když měli cestu kolem, povyprávět, co je nového, a postupně mi také představit své děti.

To, s čím se většinou jako kněz setkávám, je směs obav, strachu nebo nejistoty, kterou si lidé promítají do role, kterou pro ně v danou chvíli ztělesňuji. Jindy se mi zdá, že v setkání s knězem lidé naopak vidí příležitost odventilovat svůj pohled na církev nebo na víru jako takovou. Ne vždy je to příjemné.

jaksemseJsem-li pozván do rodiny v souvislosti s křtem nebo ke svatebnímu stolu, nastávají chvíle, kterých je mi někdy trochu líto a někdy jsou lehce úsměvné.

Musí být docela oříšek vyřešit situaci, když vidíte, že je na jedné straně třeba kněze pozvat (nebo se vám podobně jako já ve snaze vyjít vstříc dokonce sám vnutí), ale na druhé straně vlastně nikdo pořádně neví, co s ním a o čem a jak mluvit. Je to pro mě zvláštní rozpačitá situace, kdy se snažím najít téma, které by mohlo být pro ostatní zajímavé a vyjít jim vstříc. Přiznám se, že v takové chvíli bojuji s pokušením skrýt se za roli „kněze – obřadníka“, kterou mám, vystačit si s omezeným množstvím frází a klišé a tiše si hýčkat svou identitu. Dosavadní zkušenost a setkání s lidmi, ke kterým mám důvěru a kteří mají důvěru ke mně, mi však opakovaně potvrzují, že není nad dobré a otevřené vztahy. Jsem připravený se o ně opakovaně pokoušet a jsem přesvědčený, že tady se odehrává život. Je to nárok na všechny zúčastněné.

Bůh je, jak jej poznáváme křesťanskou vírou, bytí vztahové. V tomto smyslu je to fakt potvrzující životní důležitost vztahů pro životní spokojenost a smysluplnost každého člověka, tedy i „kněze – člověka“. Proto si říkám a logiku to, myslím, má: Manželství má přece podobně jako kněžství svátostný charakter. Je tedy skutečností, kdy viditelné odkazuje a je také důvodem k přítomnosti Neviditelného. Když se tedy lidé v rodině setkávají s knězem, protože touží po setkání s Bohem, chtěl bych i já jako kněz očekávat setkání s Bohem při setkání s těmi, kteří žijí ve vztazích v rodině ze svátosti manželství.

havelAno, to by bylo nebe – takhle si ho navzájem zprostředkovat a netlačit se do podivných stereotypních rolí. Navíc má každý pokřtěný podíl na Kristově kněžství z moci svého křtu. V tomto smyslu se knězem v rodině může oprávněně cítit otec, který třeba na začátku adventu v kruhu své rodiny požehná adventní věnec a pak provází své nejbližší v modlitbě. Knězem v rodině je stejně tak maminka, která každý večer před spaním požehná své děti a popřeje jim dobrou noc. Knězem v rodině jsou i děti, které umí tu a tam s plným vědomím vyslovit vůči svým rodičům slova poděkování. Knězem v rodině jsou si všichni vzájemně, když se zasazují o dobré a otevřené vztahy – protože v nich se děje život, a tedy i Život s velkým „Ž“. Takové vztahy jsou jistě velkým požehnáním, tedy otevřeným prostorem k přiblížení se tajemství Božího života.

Latinský výraz pro požehnání je „benedicere“, tedy dobře, krásně nebo správně o něčem nebo někom mluvit. V křesťanském pohledu je pramenem a zdrojem požehnání Bůh. Požehnání se týká síly k životu, kterou je a dává Bůh, a zahrnuje naději na dobře prožitý život, naplněný život. Zdrojem této naděje je sám Bůh, a protože nám takto žehná, žehnáme i my jemu a máme pak sílu prožívat požehnaný život a vzájemně si jej dopřávat.

Vzájemné požehnání určitě obohacuje – proto prosím: „Rodiny, otevírejte své dveře kněžím a buďte pro ně požehnáním, my sepak vynasnažíme být zase požehnáním pro vás.“

Zprostředkovala Eva Muroňová

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu