Manželství – cesta ke svatosti

V tomto roce, který byl vyhlášen Rokem víry, chceme přinášet inspiraci k „autorskému následování“ všem manželům, rodinám. Přinášíme pokračování tohoto cyklu.

To podstatné aneb Taková normální rodinka…

Druhým svatořečeným manželským párem jsou rodiče sv. Terezie z Lisieux, malé Terezky, podle papeže Pia X. „největší světice moderní doby“. Takže nejen svatí manželé. V církvi je víc takových rodin, kde ve dvou až čtyřech generacích za sebou je několik svatých. Ze 4. století známe z Byzance rodinu, z níž jsou oficiálně svatí babička Makrina starší a čtyři z deseti vnoučat: Bazil Veliký, Řehoř z Nyssy – oba církevní otcové, Petr ze Sebaste a Makrina mladší. I ostatní z rodiny žili dobrým, zbožným životem. Z naší historie pak sv. Ludmila, její vnoučata sv. Václav a jeho sestra ctihodná Přibyslava a jeho neteř ctihodná Mlada. Pravda, tady byla rodina bohatá i na jiné postavy než vzorové.

Nejdříve data našich manželů:

On: Louis (Ludvík) Martin, nar. 22. 8. 1823,
+ 29. 7. 1894
Ona: Marie-Azélie (zvaná Zélie) Guérin,
nar. 23. 12. 1831, + 28. 8. 1877
Svatba: 13. 7. 1858
Blahořečení: 19. 10. 2008
Děti: 9, z toho 4 zemřely v dětství: 1860 Marie, 1861 Pavlína, 1863 Leonie, 1865 Helena (+ v 5 letech), 1866 Josef (+ do roka), 1869 Jan Křtitel (+ do roka), 1869 Célina, 1870 první Terezie (+ do roka), 1873 Terezka

Je důležité si uvědomit, že Louis a Zélie nebyli blahořečeni kvůli dceři, ale kvůli svému životu, zdánlivě, jak kdysi kdosi řekl, „na povrch životu hodně zbožných maloměštáků, kterým skončily dcery v klášteře“. Hmm. V našem připodobování životů svatých manželů k literárním dílům by to asi byla Sága rodu Martinových. 

Ludvík a Zélie byli od sebe o osm let a vzali se jen tři měsíce od svého prvního setkání. Měli mnoho společného. Oba byli z rodiny vojáků, jen otec Ludvíka byl kapitán. Oba byli velmi zbožní a oba se marně snažili o vstup do kláštera, Ludvík byl odmítnut benediktiny pro nedostatečné vzdělání – latinu, Zélie vincentkami – snad pro své zdraví. Oba neměli před svým setkáním žádnou známost. Oba byli lidmi práce, Ludvík byl vyučen hodinářem a měl hodinářství-klenotnictví; Zélie spolu se sestrou vybudovala už ve svých dvaceti letech podnikání s alenconskými krajkami od domácích dělnic. 

Ale také tu bylo hodně rozdílného. Dětství Ludvíka bylo sice poznačeno stěhováním z posádky na posádku a především zůstal sám, jeho čtyři sourozenci zemřeli (tak častý kříž tehdejší doby), ale bylo harmonické, jeho otec byl velmi zbožný a materiálně byli také lépe zabezpečeni. Zélie psala o svém dětství, že „bylo ponuré jako pohřební rubáš“. Otec byl hrubší a matka málo citlivá, nadměrně přísná, neměli ani panenky, ale zato měla sourozence, o rok starší sestru Élise, která se později stala řeholnicí visitantkou, a o deset let mladšího bratra Isidora, vystudovaného lékárníka. Sourozenci se milovali a drželi celý život při sobě. Zélie byla v dospívání často nemocná a trpěla migrénami, vyrostla z ní úzkostná mladá žena, již její manžel musel často utěšovat a připomínat, aby se tolik netrápila. Ale přesto byla velmi vitální, energická a vytrvalá, o čemž svědčí i úspěch jejího podnikání a celý další život. Díky její bohaté korespondenci hlavně se sourozenci máme i dostatek materiálu, zachovalo se přes 200 dopisů. Ludvík byl spíše méně společenský, tišší, introvert, s přezdívkou „rybář Martin“, miloval rybaření, hory, přírodu, ale i hudbu, malování, četbu, klidnou hodinářskou práci. Byl velmi citlivý, při přijímání někdy plakal. Ve svých rozdílech se vzájemně doplňovali. To hlavní, v čem se shodovali před svatbou, byla touha dát Boha na první místo ve svém životě, Zélie prohlašovala: Chci se stát svatou.

O jejich hluboké zbožnosti svědčí i to, že nejprve chtěli žít panenské manželství, což jim kněz, Bohu díky, po několika měsících rozmluvil a mohli tak vyhovět povolání být rodiči. Jejich láska se rozvíjela a byla plná něhy a touhy po sobě při odloučení. Přestože měli tolik dětí a byli už při svatbě celkem zabezpečeni, pracovali dále oba dva, později už jen oba v podnikání s krajkami. Zélii dlouho trvalo, než nalezla správný rytmus, jak vše sloučit, aby nebyla, jak se sama nazvala, „politováníhodnou otrokyní“, když bylo hodně zakázek, a netrápila se nad svými domácími dělnicemi, když zakázky nebyly. Majetek sloužil nejen k zabezpečení rodiny, ale i chudým, církvi, pomoci potřebným. Přednost měl ale vždy Bůh. Oba byli denně na brzké mši svaté zvané mše chudých (kteří museli jít pak do práce), víckrát týdně přistupovali k sv. přijímání, což v té době bylo výjimečné, hodně se modlili, žili s Bohem a pro Boha. Do života rodiny patřily i poutě a podpora farnosti; nenápadné, ale vytrvalé věrné stání za církví i v politicky nepříznivých dobách. Jednou byl Ludvík málem zatčen pro křížek na šatech po návratu z pouti. Opravdu to nebyla idylická doba pro církev ve Francii.

A pak děti. Věnovali se jim s láskou a teplem, Ludvík měl pro každou dcerku jinou přezdívku, nejen pro Terezku královnička, perla, diamant atd., ale také s náročností. Výchova byla v tomto vyvážená, i když samozřejmě poznamenaná dobovými vlivy. Toužili mít více dětí a samozřejmě i syna. Zélie o sobě psala, že je zblázněná do dětí. – Ale
r. 1865 zjistí nádor v prsu a od té doby nemůže kojit. Následující děti jsou proto po narození dávány ke kojné. Je to bolest pro matku a pro děti zvýšené nebezpečí a také problém s vazbou na mateřskou osobu. Tři z nich do roka zemřou. Těžkou ranou je i smrt už pětileté dcerky Helenky. Poslední z dětí je Terezie číslo dvě, r. 1873. Nemoc paní Zélie plně propukne r. 1877 a nakonec musí po velmi bolestném utrpení opustit své děti. Odevzdává se Bohu, ale také doufá – už v těžkém stavu jedou do Lurd, prosí o zázrak trochu rozpačitě, ale s hlubokou vírou. Její slova, že „Bůh absolutně nic nečiní pro sebe“, ukazují, k jakému hlubokému porozumění Boží lásky dospěla. Nakonec umírá po bolestné agónii doma, v přítomnosti zdrceného, a přitom do vůle Boží odevzdaného manžela.

Starostí obou manželů byla zvlášť jedna jejich dcera – Leonie. Byla jiná než ostatní, „ubohá“ Leonie, jak se jí říkalo a psalo o ní. Už vzhledem byla jiná, jediná světlovlasá v rodině. Vyvíjela se pomalu, opožděná psychomotoricky a zůstala vždy poněkud zaostalá, navíc náladová, s povahovými zvláštnostmi. Částečně se to zlepšilo, když rodina zjistila, že ji týrá služebná, která ji měla na starosti, ale jen částečně. Leonie trpěla od malička těžkým ekzémem, mívala časté úrazy pro nemotornost. Dnes by byla klientkou lékařů a psychologů. Oba rodiče měli o ni strach a především vzhledem k její povaze o její duchovní život. Její teta řádová sestra ji nazvala „strašlivé malé dítě“. Později se pokoušela opakovaně neúspěšně o řádový život, jedenkrát u klarisek, dvakrát u visitantek, vždy po několika měsících odešla. Teprve napočtvrté uspěla a stala se sestrou visitantkou (byl to její třetí pokus ve stejném klášteře). Zůstala vždy spíše pomocnicí, sestrou vzadu. Ale jako jediná ze sester Terezky byla spontánně uctívána lidem a je zahájen diecézní proces svatořečení. Ta, která se tak lišila od svých energických tmavovlasých nadaných sester, které se staly všechny karmelitkami, dokonce jedna představenou a druhá velikou svatou. Nesměje se Bůh našim představám?

Po smrti manželky se Ludvík věnoval cele rodině. Dál to obvykle známe z životopisu Terezky. Ač své dcery miloval, odevzdával je jednu po druhé Bohu. Přeskočme nyní do závěru Ludvíkova života. Je totiž pro nás velmi poučný. Poté, co i Célina oznámí otci rozhodnutí vstoupit na Karmel, (Leonie je právě v klášteře) v r. 1888 po pouti k hrobu své ženy, se pan Martin v modlitbě nabídne Bohu v oběť, protože je tak šťastný – a od května začíná pouť kříže. Objevují se potíže, které jsou zapříčiněny cévní sklerózou a postupným selháváním ledvin (drobnou mrtvičku měl ovšem už před poutí do Říma s dcerami). Od června nastoupí halucinace, domnívá se, že je válka, utíká z domova, jeho myšlení je deformované. Je to těžké a ošetřující Célinu napadají i myšlenky na sebevraždu. Dne 12. 2. 1889 Ludvík v silném blouznění o revoluci jde se střelnou zbraní bránit své dcery na Karmel, stává se už nebezpečným a musí být internován v psychiatrické léčebně Dobrého Spasitele v Caen. A přece Terezka tento den zařadí mezi své dny velké milosti, i když dnes už víme, že její tzv. „velká zkouška mého života“ nebyla noc víry, ale nemoc jejího otce.

Je-li dnes stále ještě psychická nemoc společensky stigmatizující, oč více tehdy. Skutečné léky se objevují až v druhé polovině dvacátého století. A navíc tehdy téměř většina pacientů psychiatrických léčeben trpěla progresivní paralýzou – následkem syfilis. Dovedete si jistě představit řeči klevetnic v Lisieux: Syfilis? Že by? Nebo z toho pánbíčkaření? A z toho, že děti do kláštera? A přece – ani psychická porucha (třeba neurotické potíže, úzkostnost, přecitlivělost atd.) ani psychická závažná nemoc ani život v psychiatrické léčebně nejsou překážkou svatosti. I deformované myšlení Ludvíka směřuje stále k Bohu a ve svých jasných chvilkách svůj život v léčebně přijímá a dle svých sil apoštoluje tím, jak vše přijímá jako vůli Boží. Samozřejmě to není idylické, mívá stavy neklidu, blouznění – a zase klidnější dny. Vždy se pak snaží přijímat Boží vůli. Postupem nemoci se stává dětským. Nakonec nebezpečné stavy vymizí, navíc ochrne na nohy, takže je propuštěn a zemře
29. 7. 1894 doma. Opustilo ho jasné myšlení, paměť, schopnosti poničeny, ale zůstaly rysy laskavosti a kontemplativní duše a přijímání Boží vůle. Co víc je svatost?

Tady mi dovolte osobní svědectví dlouholeté psychiatričky. Mohla jsem s psychicky nemocnými pracovat dokonce od svých 14 let. Setkala jsem se s velmi vážně duševně nemocnými, o jejichž blízkosti Bohu a svatosti jsem byla přesvědčena. Vzpomínám na některé, moudřejší a laskavější než mnozí venku. Halucinace a bludy jsou pro nemocné realitou – jejich reakce na ně je ale dána i jejich celkovou osobností, morálkou, vírou. Pýcha člověka, který není přece blázen, jeho stavění se nad psychicky nemocné a postižené jsou z hlediska toho, co je opravdu podstatné, a z hlediska víry, směšné a trapné pro křesťany. Dokazuje tím jen své opravdové bláznovství. A napomáhat předsudkům a šířit je může být u křesťana i těžké provinění proti lásce i pravdě. Nevědomky se tak můžeme podílet na tom, že někdo se nepůjde léčit nebo i skončí sebevraždou. Ach jo, blázen, že… A my zdraví – nevinní. Předsudky jsou celospolečenským hříchem.

V čem všem nám manželé Martinovi mohou sloužit k rozjímání:

  • Co s rozdíly povah v manželství? K čemu nám slouží – k boji nebo k vzájemnému doplňování?
  • Snažíme se dát Boha na prvé místo, aniž bychom umenšili lásku manželů a teplo domova?
  • Jak bojujeme se sladěním práce – podnikání, rodiny a Boha?
  • Jak přijímáme jiné dítě? Oč se hlavně bojíme? Mysleme na Leonii.
  • Jak moc klademe důraz na fatálnost raných a dětských zranění (narušení vazby s matkou, atd.) – nepodceňujme, ale v tom podstatném nejsou hlavní.
  • Náš vztah k psychickým poruchám a nemocem, naše předsudky a strachy.

Prosme o milost vidět podstatné – přijímání Boží vůle, cestu ke svatosti, a zároveň o to, abychom neopomíjeli ostatní, lásku v manželství a rodině. Prosme o zbavení předsudků a pomoc a důvěru v Boha ve všech starostech. Prosme zvlášť o pomoc manželstvím s křížem těžkých nemocí rodičů nebo s křížem „nějak jiných“ dětí či s těžkým křížem psychických poruch a nemocí. Svatí manželé Zélie a Ludvíku Martinovi, přimlouvejte se za nás.

Sestavila MUDr. Jitka Krausová

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu