Mikulášské párky

Minirozhovor s Hanou Pinknerovou

Paní Hana Pinknerová – manželka, maminka dvou dcer, autorka řady knih, které povzbudí a otevřou oči pro krásy všedního dne, miluje malá potěšení a láskyplné chvíle

Čím jsou rituály pro vaši rodinu a co znamenají pro vás osobně?

Stejně jako máme rádi, když se věci dějí „tak jako vždycky“, stejně tak se je nebojíme udělat úplně jinak. Pokoušíme se zvážit, nakolik je stejný postup například při rodinných oslavách nebo svátcích pro všechny příjemný a smysluplný, nebo zda smyslu pozbyl a spíše svazuje. Já osobně to mám právě tak. Snažím se vždy přemýšlet, proč postupuji tak, jak postupuji. Ať už při vaření, oslavách, stolování nebo při přijímání návštěv.

Máte v rodině prastarý rituál děděný z generace na generaci a naopak rituál nový, který vznikl teprve nedávno?

Většina rituálů, které v rodině používáme, jsou ty, které jsme si sami vytvořili.

Existuje u vás nějaký „ženský“ rituál – takový, který předáváte dcerám; který společně vytváříte a prožíváte?

Když tak o tom přemýšlím, mám dojem, že v oblasti rituálů jsme s holkami spolčeny. Často se týkají kuchyně nebo výzdoby bytu, programu oslav nebo odpočinku a náplně volného času, což jsou převážně ženské disciplíny. Aspoň v naší rodině ano. Manžel je nadšeným spolupracovníkem a konzumentem, ovšem iniciátory býváme my ženy.

A rituály všedního dne? Máte takový, který vás zvlášť občerstvuje nebo inspiruje?

Nejinspirativnějším rituálem je ranní čtení Písma a večerní povídání spojené s modlitbou. Ranní čtení je přísně soukromé. Každý se někam zašijeme, abychom mohli být sami. Večer naopak potřebujeme všechno probrat, popovídat si a společně svěřit těžkosti nebo poděkování Bohu.

MIKULÁŠSKÉ POTĚŠENÍ

Jsou svátky, které nemohu ignorovat. Jsou zvyky, které nechci opomíjet. Jsou potěšení, která si nenechám ujít. Jako například svátek svatého Mikuláše. Kdysi před lety jsem si ujasnila, co to bylo za chlapíka a co má říci ještě po všech těch staletích mně osobně. Rozhodla jsem se jeho odkaz připomínat sobě, své rodině a vlastně i vám.

Nikdy jsem nepochopila, kde a kdy se k dobrotivému štědrému muži přimotali čerti a andělé. Podle legendy chodil sám. A navíc záměrně tak, aby nebyl viděn. Chtěl obdarovávat tajně, aby poděkování připadlo Bohu. Myslím si tedy, že by se k takto tajemnému plížení pod okny spoluobyvatel těžko oblékal do svátečního ornátu s mitrou na hlavě. Jen si to představte! Taky by se netázal chudých obdarovávaných, zda byli hodní, zda si nějaký dar vůbec zaslouží. Rozdával dárky z milosti, protože chtěl někomu udělat radost, podle historických pramenů dával peníze, aby někoho zachránil před otroctvím kvůli dluhům. Ani my bychom neměli dětem dávat dárky podmínečně, ale z lásky, protože jsou naše. Beztak totiž i největším zlobilům něco nakonec dáme, a tak se výhrůžky míjejí s účinkem. Tím jenom snižujeme svou rodičovskou autoritu.

Na mikulášském svátku není tak podstatné, co vlastně darujeme. V naší rodinné tradici to jsou sladkosti, ovoce, slanosti a ořechy. Moje babička například zavedla tradici „mikulášských párečků“. Jednoho roku totiž zřejmě z čiré bezradnosti přidala k mikulášské nadílce párky, které mínila podávat k večeři. Obyčejné párky nazvala podle slavného svatého a pro velký úspěch zařadila mikulášské párky do rodinných tradic. Daleko podstatnější než výběr laskomin však je způsob obdarování. Jasně, vždyť párky, mandarinky nebo perníky s mikulášskou nálepkou si můžete dát skoro kdykoli, ale tak, jako obdarovával pravý Mikuláš, tak se obvykle dárky nedávají.

Svátek svatého Mikuláše je překrásný hlavně proto, že je tak tajemný. Člověk nic netuší, jen tak si žije jako vždycky a najednou, z ničeho nic, se za oknem, pod polštářem, na psacím stole, na parapetu nebo prostě někde objeví nadílka. Hromádka balíčků, všelijakých sáčků nebo jedna velká punčocha. Některé děti si chystají na okno podkolenky, aby je Mikuláš mohl naplnit, kdyby šel náhodou kolem. O dárci se lze dohadovat, ale najisto nic nevíte. Jediným způsobem, jak dárek oplatit, je taky někoho obdarovat.

Myslela jsem si, že tento svátek je hlavně pro malé děti. Jejich radostné výskání, když objeví pamlsky a drobné dárky, jejich bázní rozevřené oči, když se dotýkají tajemna, to musí okouzlovat každého rodiče. Nezdálo se mi, že by staré lidi mohl potěšit sáček sladkostí tajně pověšený na kliku dveří od bytu, jak jsme to s dcerami začaly dělat, ale nad jejich reakcemi jsem užasla. Slzy z pohnutí, radostný smích, dojaté dopisy napsané třesoucí se rukou… Všichni příbuzní si nejspíš mysleli, že staří lidé už na takové hlouposti nejsou, a tak svým dědouškům nic nedávali. Jenže se mýlili. Každý člověk potřebuje vědět, že na něj někdo myslí. Starého i mladého, chudého i bohatého, zdravého i nemocného potěší důkaz lásky. A co je mikulášská nadílka jiného? Já si to otevřeně přiznávám a na Mikuláše se moc těším. K nám přijde docela určitě.

Text Mikulášské potěšení je z připravované knihy paní Hany Pinknerové Dneska jsem to stihla.
Kniha bude v předvánočním čase vydána
v Karmelitánském nakladatelství.
Připravila Eva Hrouzková

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu