Naplněná samota

P. Petr Bulvas

Když mě spolupracovníci na centru pro rodinu oslovili, abych napsal článek pro Rodinný život, ani nevím, proč jsem to přijal. Snad jsem chtěl projevit trochu ochoty, i když si nemyslím, že bych byl odborník na dané téma. A tak prosím už dopředu o shovívavost při čtení těchto řádků. Knězem jsem čtrnáct let. Za ten čas jsem prožil pestrost kněžské služby. Začínal jsem jako jáhen na AG v Kroměříži, kde jsem se pohyboval většinou ve školním prostředí. Dalším místem mého působení byla velká a na věřící bohatá farnost Valašské Klobouky. Odtud jsem putoval do Rajnochovic, tam jsem svůj čas věnoval především mládeži a dětem na táboře Archa. Ve svém kněžském putování mě pak čekala farnost Bánov, kde jsem prožil devět krásných let. Jen na jediný rok jsem se pak nastěhoval do Holešova, abych tak okusil službu děkana. Po tomto roce mě otec arcibiskup svěřil službu, ve které mám pomáhat na cestě k Bohu mladým lidem, rodinám a všem na církevních školách. Nemohu při tom výčtu také zapomenout na školu Caritas, kde jsem také spirituálem.


 

1) Co lze říci o samotě v životě kněze? Samota, je určitou součástí života kněze, je to žádoucí a vítané?

 Velmi často si samotu v životě člověka spojujeme s jiným pojmem a tím je prázdnota. Kdybych měl v úvodu zavzpomínat na své rozhodování pro kněžství, nemohu říct, že bych tehdy prioritně řešil otázku, že si s kněžstvím volím život, ve kterém budu sám. Toto mi v té době připadalo jaksi až druhořadé, protože důležitější bylo rozpoznat, jestli mě ke kněžství zve Bůh. Nedá se zapomenout, jak jsem to několik let v sobě „přemlíval“ zprava doleva a obráceně. Ve chvíli, kdy jsem po jednom duchovním zážitku na poutním místě nabyl vnitřní jistoty o povolání, věděl jsem, že jdu do kněžství na pozvání Boha. Možná kdybych to řekl obráceně a tematicky, věděl jsem, že Bůh mě pozval, a tedy jako kněz nechci být bez Něho.

Při rozhodnutí žít zasvěcený život mi připadalo přirozené, že pro způsob života, ke kterému jsem se vnímal být povolán, je nejvhodnější výlučný vztah s Bohem. Možná to všechno zní až moc ideálně, ale chci vás ujistit, že cesta, která vedla k tomuto rozhodnutí, nebyla vždy jednoduchá, spíše to byl čas plný hledání a zápasů.
Může být samota jako součást kněžského života žádoucí? Je nesmírně motivační. Kněze to vede k tomu, aby se Bůh stal v jeho životě vším.

2) Přichází na kněze krize samoty? Jak se s ní vyrovnává?

Kněz je také jen člověk se všemi lidskými pocity, ke kterým patří i vnímání samoty, která dokáže být tíživá. Není však potřeba každý takový pocit hned nazývat krizí, i když se jí může stát. Samota dokáže být velmi bolestná a jako každá jiná bolest křičí po tom, abychom si jí všimli a pomohli jí. V našem případě mi připadá přiznačnější slovo naplnili. V semináři jsme mnohokrát slyšeli, že je třeba stále obnovovat svou první lásku k Bohu, abychom prožívali dobře své kněžství. A tak zaznívaly výzvy k pravidelné modlitbě, duchovní četbě, dennímu řádu a jiným velmi užitečným zásadám, které pomáhají udržet živý vztah s Bohem.

3) Má samota člověka dnešní moderní doby nějaká svá specifika, liší se od osamění dob předešlých?

Asi se nedokážu dostatečně ohlédnout, abych posoudil, jak lidé prožívali samotu dřív. Když však žiji dnes a vnímám, čím žijí lidé okolo mě, divím se některým skutečnostem.
Vidím je používat a spoléhat se na moderní komunikační techniku, která nám umožňuje být si blíž a zastihnout se skoro vždycky. Přesto je vidím, jak se u internetu cítí sami. Ten druhý tam někde je, ale je moc daleko. Nemohou ho pozorovat, jak se tváří, co v tu chvíli prožívá, jaký má vztah k nim. Chybí jim reálný kontakt.
Také uspěchanost doby nám brání být více času spolu. Stále máme co dělat, stále je potřeba někde být, říkáme: „Je moc práce,“ a tak není čas jen tak si spolu posedět. Proto se může po čase stát, že se zastavíme a ptáme se plni zmatku ze samoty, za čím se to vlastně v životě ženeme a jak to, že už si s těmi druhými nejsme tak blízcí.

4) Potkává se dnes kněz často s osamělými lidmi? Co jim může nabídnout, jak jim pomoci?

Kdyby se kněz dnes nepotkával s osamělými, asi by nebyl ani dnešní. Samota se stává nemocí naší doby. Kněz je proto mnohdy tím, koho vyhledávají, aby jim ze samoty pomohl. Od kněží se očekává, že budou mít dost Boží lásky a trpělivosti, aby dokázali osamělé vyslechnout. Mnohdy se od nás očekává, že budeme světlem, které jim přinese jasno do života. Nádheré jsou okamžiky svátosti smíření, kdy odpuštění mění srdce těch, kteří žili v uzavřenosti se svými hříchy před Bohem, a když se mu svěří, vnímají velký dar v Božím osvobození.
Dovolte, abych jako závěrečnou tečku použil slova papeže Pavla VI. Ve své encyklice Sacerdotalis celibatus napsal: „Je pravda, že kněz je kvůli svému celibátu sám; avšak jeho samota není prázdnotou, protože je naplněná Bohem a překypujícím bohatstvím jeho království. On se navíc na tuto samotu, která musí být vnitřní a vnější plností lásky, připravil a vědomě si ji zvolil; jeho samota není z pýchy, že je jiný než ostatní, ne proto, aby se vzdálil od svých bratří, nebo proto, že by si nevážil světa. I když je kněz oddělený od světa, není oddělen od Božího lidu, protože je ustanoven pro dobro lidí, zcela zasvěcený lásce a dílu, ke kterému jej Pán povolal. Někdy bude samota kněze bolestně tížit, ale nebude proto litovat, že si ji velkodušně zvolil. I Kristus zůstal v nejtragičtějších hodinách svého života sám, opuštěn od těch, které si vyvolil za svědky a společníky svého života a které miloval do krajnosti, ale prohlásil: Nejsem sám, protože Otec je se mnou.“

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu