Jakub se nebojí, když je něco jinak

Eva Muroňová – je vdaná, má tři děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při ostravsko-opavském biskupství

121-jakubKdyž je něco jinak, než jsme zvyklí, obvykle si toho rychle všimneme a nemusí to být ani nic velkého – stačí, když jsou v koupelně jinak věci na poličce, v obchodě zboží v jiných regálech nebo když buchta chutná jinak než před týdnem. Ještě rychleji si všimneme a už i znejistíme, když se děje něco jiného, co jsme ještě nikdy předtím nezažili, neviděli a nemáme s tím zkušenost – tak nejistě bloudíme budovou nově opravené nádražní budovy, ostražitě se rozhlížíme v cizím prostředí, a než si koupíme novou věc, dobře si ji prohlédneme.

 

Člověk je opatrný a nedůvěřivý vůči věcem, které nezná, ale co teprve vůči novým lidem! A jsou-li tito noví lidé ještě jiní a jinak vypadají, jinak mluví, mají rádi jiná jídla, oblékají si jiné oblečení, slaví jiné svátky a vše nasvědčuje tomu, že snad možná i jinak myslí, je člověk jaksi přirozeně opatrný a nedůvěřivý dvojnásob. Co neznám, toho se mohu polekat, ale může to pro mě také znamenat výzvu. Co neznám, to poznám! Některým z nás je vlastní to první, jiným zase to druhé…

Přečtěme si, co při jednom takovém setkání s jinakostí zažil malý Jakub:

Jakub a Katka si hrají na zahradě. Najednou se Brok rozštěká a rozběhne se k plotu:

Katka: Broku, neštěkej! Co tam máš?

Jakub: To asi zase honí sousedovu kočku, to on rád.

Katka: A ona před ním zase ráda utíká.

Katka se podívá na Jakuba a významně dodá: Ví totiž, že je chytřejší! A že ji jen tak nechytí!

Jakub se zase významně podívá na Katku: No a? Kočka umí lézt po stromech, ale můj Brok, ten zase…

Katka jde k plotu: Myslím, že to nebude kočka.

Jakub jde za ní a snaží se opatrně rozhrnout keře, které mu brání ve výhledu: Tam někdo je. U sousedů se něco děje!

Do vedlejšího domku vcházejí a zase z něj vycházejí lidé a nosí dovnitř věci. Jakub s Katkou je chvíli pozorují.

Jakub: Podívej, co to nosí! To je divné! Nejsou to zloději?

Katka: Ty to nevíš? Táta mi včera říkal, že se do naší ulice někdo nastěhuje, že paní Rozsypalová se odstěhovala za dcerou a domek si koupili Duongovi.

Jakub: Kdo?

Katka: Duongovi! Přece.

Jakub: To je divné!

Katka nechápavě: Co je na tom divného?

Jakub: Mají divné jméno. A divně vypadají a divně se na nás dívají!

Katka: No myslím, že teď jsi divný spíš ty!

Jakub: A co když tady udělají obchod? Co když budeme mít vedle zahrady tržnici?

Brok je očividně na Jakubově straně a stále štěká.

Katka ztrácí trpělivost: Asi ne! Tady budou bydlet. Obchod mají jinde. Broku, neštěkej!

Jakub se opatrně blíží k plotu a škvírou mezi latěmi pozoruje, co se děje vedle.

Katka: A nemusíš se schovávat. Lan se mnou bude chodit do třídy a malého Giana možná potkáš ve školce.

Jakub: Koho?

Katka slabikuje: Gi-a-na!

Jakub: Nejsem si jistý, jestli…

Katka: Podívej, támhle jde! Giane, ahoj!

Gian jde k plotu. Má zvláštní oči, trochu rozpláclý nos a černé vlasy, co mu odstávají od čela: Ahoj. My tady budeme bydlet. To je váš pes?

Jakub si Giana tak zvědavě prohlíží, že docela zapomene vnímat, co si Katka s Gianem povídají.

Pak pošeptá Katce: To se musí vyzkoumat!

Katka raději dělá, že přeslechla, a baví se dál s Gianem. Pak se z domu ozve cizí řečí nějaké zavolání.

Gian vysvětluje: To je máma. Už musím jít pomáhat.

Gian odběhne a Katka se podívá na Jakuba: Co se musí vyzkoumat?

Jakub: Přece, že mu ty vlasy tak drží. Škoda, že tady byl ten plot!

 

Konflikt byl na spadnutí. Kdyby tam nebyl plot, Brok by bránil své území celou svou psí silou a Jakub by se neměl za co schovat. Ale ono naštěstí platí také, že kdyby tam nebyl plot, mohl by se Jakub lépe podívat na toho, koho nezná, a kdyby to jen trochu šlo, také si sáhnout na to, co ještě nikdy v životě z takové blízkosti neviděl. Ploty chrání i brání a bude záležet na Jakubovi, jestli plot ještě zvětší nebo zboří a bude mít nového kamaráda s vlasy, jaké se jen tak nevidí.

Konflikt – ten největší, který se týká muslimských zemí, i ten nejmenší, který se týká jiného uspořádání věcí v koupelně na poličce – totiž začíná setkáním s jinakostí a učit se nakládat s konflikty předpokládá učit se nakládat s jinakostí, s diverzitou.

Setkání s jinakostí nás svým způsobem posunuje v myšlení, protože znamená impuls. Jsme nuceni se s něčím konstruktivně srovnat, s něčím se, podobně jako Jakub, vypořádat k prospěchu věci.

Jinakosti je kolem nás dost a od našich hranic směrem na jih a na západ ještě víc. Nejrozšířenější jméno v Evropě je údajně Mohamed. Máme se bát?

Já si myslím, že ne. Postaví-li se jeden vedle druhého, ještě to neznamená znehodnocení nebo zneplatnění jednoho nebo rozmělnění jednoho v druhém – právě naopak. Protože dva lidé vědí, jací jsou a proč takoví jsou, mohou k sobě najít cestu. Přitom nalezená cesta není ani cesta jednoho, ani cesta druhého, ale jejich společná cesta, kterou si pro sebe našli a po které jdou každý sám za sebe.

K řešení se nedojde poměřováním, kdo je lepší, ale právě tím, že každý je a zůstane jiný – tedy svůj. Myslím, že Jakub by nechtěl mít Gianovy vlasy, i když se mu, zdá se, hodně líbí. Je ale určitě dobré vědět, že něco takového může existovat a že se kvůli tomu nutně nemusí přestat chodit do školky. Tam je totiž dost prostoru pro všechny.

O to více může člověk zůstat svůj a poznat, jaký sám je, jaká je jeho identita, když vedle sebe unese někoho jiného. Vyplatí se to. Izraelský lid prošel dějinami právě proto, že zůstal „svůj“. Že se nepřizpůsobil, i když už to bylo mnohdy na pováženou. Zůstal stále lidem Božím, lidem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, lidem s vlastní minulostí, jazykem a zvyky mezi jinými lidmi.

Jako slunce svítí na každého z nás, můžeme s vírou, že jsme „sví“ právě v tom, že jsme jiní, mít odvahu „svými“ také být a totéž oceňovat i na jiných.

 

Rodinný život 1/2012

 

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu