Disciplína Obývání života aneb Co jsem se naučila a nenaučila

Marcela Řezníčková – máma dvou dětí, spoluorganizátorka aktivit pro osamělé matky s dětmi.

Znáte laskavé chvíle? Něco kolem vás i ve vás se zatetelí a vy vzpomínáte na chvíle, které odstup času už zbavil nepříjemných ostnů, a vychutnáváte už jen to milé, veselé, krásné. Máte-li pocit, že ručičky hodinek zpomalují, přisedněte…

Do tohoto světa jsem trochu spěchala a rozhodla se opustit pelíšek u mámy asi o měsíc dříve, než jsem měla. Těžko říct, kde se ve mně ta zbrklost vzala, že jsem se tak chtěla osamostatnit od máminy pupeční šňůry do většího prostoru a relativní svobody. Ten spěch mi byl málem osudným. Z povídání vím, že jsem se narodila droboučká, bez dechu a do mého života mě prý poposunula rázná ruka pana porodníka, který mě podržel chvíli hlavou dolů a plácl mě do zad. To pomohlo, rozbrečela jsem se, jak se na tehdejší novorozeně slušelo a jak se od něj očekávalo. O pár let později mi tohoto pana doktora maminka představila a podala jsem si s ním i ruku. Vzpomínám si, že – odkojena touto porodní historkou – jsem byla na jeho ruku zvědavá a překvapilo mne, jak mi přišla měkká a baculaťoučká, jako buchtička. Z vyprávění rodičů ještě vím, že to se mnou v začátcích moc lehké nebylo. Doma jsem odmítala jíst a prý mne chodila i domů krmit „teta“ z jesliček, od které jsem jídlo přijímala. Inu, jsou kolem nás hodní lidé a já na ně měla štěstí už od začátku. Tuto „tetu“ jsem už nepotkala, tak ani nevím, v čem spočíval její dar, že se jí dařilo malou holku přemluvit k jídlu. Pokud mohu soudit pohledem dnešní váhy, dar to musel být veliký, protože chuť k jídlu mi zůstala až dodnes.

Jako všechny děti jsem si ráda stavěla z dek a polštářů různé domečky a bunkry, do kterých jsme se schovávaly i o pár let později společně s mou mladší setrou, která mi pomáhala prozkoumávat taje světa a poznávat zákonitosti fyziky a metafyziky. Například že dítě v kočárku se nejlépe převrátí ve chvíli, kdy jsou pod ním kopřivy, nebo že rodič, který byl do té doby velmi zaměstnaný a nedával na vás pozor, se zákonitě objeví ve dveřích, kdy za pomocí sestry, židličky a šňůry zkoumáte taje třecí plochy a síly, se kterou lze pohnout předmětem. Mým důležitým prostorem se ale stávala také moje peřina, která mi večer, v době, kdy už jsme měly spát, sloužila jako dobrý úkryt, který nevyzradil světlo baterky, co pomáhala malému čtenáři louskat oblíbené knížky i v pokročilejší hodině. Pokud si vzpomínám, problém byl trochu s dýcháním. Pod dekou bylo po nějaké době dusno a problém, jak pustit dovnitř vzduch a zároveň se neprozradit světlem, se mi nedařilo úspěšně vyřešit. Jako dítě města, které vyrůstalo v paneláku, jsem znala dobře zvuky od sousedů, výtahu, který přijížděl nebo odjížděl, a plechové bouchání jeho dveří. Naučila jsem se rozjíždět výtah, i když zlobila dvířka na zavírání, vylézat z výtahové šachty, i když kabinka nedorazila přímo do cílového patra. Nic z toho mne však dostatečně nevybavilo na můj pozdější život na vesnici, který mne s mým manželem za pár let čekal. Moc nepomohla ani četba mé oblíbené autorky Betty MacDonaldové a jejího románu Vejce a já. Byla jsem vyplašená z toho, že existuje i třífázový elektrický proud, který potřebujeme k tomu, abychom si mohli zapnout sporák. Velkou školou pro mne byla králíkárna, kterou stloukl z pár prken můj manžel a kterou jsme postupně zaplňovali králíky. První její obyvatelkou byla krásná rezatá králičice, kterou jsme dostali darem od jednoho hodného pána už tzv. zapuštěnou a které jsme říkali Božka.

Když měla Božka vrhnout mláďata, vyzvídala jsem od manžela, jestli bychom tam neměli být, aby na to chudera nebyla sama, a abych jí aspoň trochu pomohla, tak jsem jí řádně vydezinfikovala kotec. Nic lepšího mne po pár letech služby v nemocnici nenapadlo. Božka byla naštěstí silná králičice, nedala se zastrašit ani nezvyklou péčí a postupně nám vrhla část dalších nájemníků naší králíkárny. Božka měla i za ušima a moc ráda si se mnou hrála. Jen mám pocit, že si tu hru vychutnávala víc ona, než já. Když jsem ji chodila krmit, s velkou radostí mi proklouzla pod rukama a vyskočila z kotce na zahradu, kde se mnou nechala nahánět, aby pokaždé, asi když už toho měla dost, skončila v jednom a tom samém koutě sklepa s uhlím. Zde se nechala milostivě chytit a odnést zpět do králíkárny. Nic nepomohlo, ani její přestěhování z přízemí do vyššího patra králíkárny, i zde skokem podobným Šemíkovu seskočila na zem a zopakovala svá oblíbená kolečka až po závěrečné místo k odchycení v uhlárce. Občas, když jsem spěchala na autobus nebo se měly probudit děti, jsem ji prosila či vyhrožovala, ať to celé zkrátí a jde rovnou do uhlárky, ale Božka ctila tradice a k nim patřil rafinovaný útěk, kličkování a až pak uhlárka a návrat zpět do kotce v náručí udýchané ženské. Na Božku jsem si vzpomněla, když jsem uviděla kreslený vtip pana Jiránka, který je popsaný slovy: „Někdy si myslím, že žijeme pro srandu králíkům.“

Po pár letech ovdovění, kdy jsme se s dětmi stěhovali zpět do města, jsem poznala i touhu po domově, kdy jsem nahlížela do oken bytů a přála si, aby jeden byl náš. Prožila jsem i radost z toho, když jsme získali s mírným zpožděním byt a na vlastní kůži jsme zažili, že Bůh se stará. Mou trpělivost zde školil pro změnu záhadný kotel, který nám dodával domů jak teplo, tak i teplou vodu. Jeho specializací, kterou naneštěstí zdědil i jeho nástupce, bylo, že si schovával své závady na svátky. Nerozlišoval mezi vánočními či velikonočními, podstatné bylo, aby byla zima a pracovní volno. Opět jsem rozšířila své zkušenosti, že tu se objevil dobrý člověk, který půjčil teplomet, tu někdo pomohl s číslem na instalatéra, který čirou náhodou ještě nebyl odjetý z města, anebo přišlo pár přátel na návštěvu a pomohli svým teplem a radostí zadýchat studené prostory.

Asi jako každý jsem za ta léta, co jsem na tomto světě, posbírala pár vědomostí. Mezi ně patří:

  • Svoboda je relativní pojem – spěchat do ní, když na ni není situace ani člověk zralý, je životu nebezpečné.
  • I když jsou namíchány někdy špatné karty, vždy se najde někdo, kdo vás probere „herdou do zad“ nebo lžičkou něčeho dobrého – záleží na situaci a potřebě.
  • Kopřivy a jiné věci v životě vás někdy spálí, ale mohou vám k bolesti přidat i posilu proti různým revmatismům našich dnů.
  • Zapřahovat sourozence či jiné lidičky provazem za stoličku či cokoliv jiného, když o to sami nestojí, se nevyplácí. Nejen že s ničím nepohnou, ale ani vám se nepodaří vysvětlit, že šlo o dobře míněný experiment. Navíc vám to budou ještě léta vyčítat.
  • Veškeré zdviže kolem vás mohou selhat, zvlášť když se to nejméně hodí. Nepomůže se vztekat na mašinu, lepší je najít způsob, jak vylézt ven.
  • Nejen u králíka se vyplatí poznat pravidla chování a často je lepší je přijmout jako obohacení do svého života, někdy i s trochou tělocviku, než se rozčilovat a zbytečně zuřit.
  • Některé věci (někdy i lidé) jsou tu proto, aby cvičili vaši trpělivost a schopnost řešit obtížné situace a také aby vám pomohly se nechat zahřát od přátel.

Zažila jsem už několik stěhování a nějaké mne ještě čeká. Je to pokaždé dost práce i nepříjemného zjišťování, kolik zbytečností i závaží se mi připletlo do života a s kolika z nich je těžké se rozloučit. Životní disciplína být poutníkem s lehkou duší a otevřeným srdcem mi ještě stále dělá problémy. Důvěřovat, že každá obtížná situace má své řešení i skrytou perlu životní moudrosti, mi stále moc nejde. Důvěra, že v mém životě je spousta dobrých lidí a možností, jak poznat, že do ničeho nemusím jít sama bez Boží přízně a pomoci, i přes dostatek zažitých situací, stále pokulhává. Často záleží jen na mně, kdy sundám černé brýle z očí, abych to uviděla.

Přes to, co se mi stále nedaří naučit, doufám, že ve chvíli mého posledního stěhování, pokud mi bude před Boží slávou chybět dech a má další existence bude viset na vlásku, Pán mi pomůže třeba i plácnutím, které mne probudí do Života a přebývání s Ním.

Rodinný život 3/2011

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu