Zkrocení naivní ženy aneb jak naše rodina ke křížku přišla

Marcela Řezníčková – máma dvou dětí, spoluorganizátorka aktivit pro osamělé matky s dětmi.

Znáte laskavé chvíle? Něco kolem vás i ve vás se zatetelí a vy vzpomínáte na chvíle, které odstup času už zbavil nepříjemných ostnů, a vychutnáváte už jen to milé, veselé, krásné. Máte-li pocit, že ručičky hodinek zpomalují, přisedněte…

Jak už jsem na sebe vícekrát prozradila, vstupovala jsem do manželství do morku svých kostí zamilovaná, ale jinak na spoustu praktických věcí nepřipravená. Asi je štěstí, že si to díky speciální kombinaci mládí a zvýšené srdeční činnosti neuvědomujeme. Spíše naopak nám ta malá pumpička – srdce – dává odvahu a pocit, že všechno zvládneme a i když se mnozí před námi v lásce, ve vztazích zklamali, nám se to stát nemůže, my uděláme všechno jinak, lépe….

Tak i já jsem jasně a přesně věděla, co potřebuje náš manželský vztah a celá naše mladá rodinka, která se poměrně rychle a úspěšně začala rozrůstat. Je přece nad slunce jasnější, že abychom se mohli mít stále rádi, potřebujeme být hlavně co nejvíce spolu jak my dva, tak i naše děti. A tak jsem přesvědčovala manžela, že bude nejlepší, když okna natřeme spolu, byť jsem do té doby znala štětec pouze z hodin výtvarné výchovy, a hlavně, že čas, který stráví se mnou a s dětmi, je mnohem cennější, než čas, který stráví při různých opravách kolem našeho bydlení. Vždyť to zvlášť my ženy vnímáme, jak děti rostou rychle a jak potřebujeme spoustu času na sdílení a vytváření hluboké jednoty. Byla jsem tak přesvědčena o tom, že mám přece jasnou pravdu, že vrásky a starosti svého manžela o to, aby nespadl plotek, dala se snadněji zavřít vrata a nerozpadla se králíkárna, jsem považovala za lehce materialistické a byla jsem přesvědčena, že na něj přestanou tak tlačit, jen co si uvědomí, že nic není tak důležité jako dobré manželství a spokojená rodina. Vzpomínám si, jak manžela navštívil jeden jeho kamarád z vojny a spolu obcházeli naši malou domácnost usazenou tenkrát v budově starobylé fary, místy víc obstarožní, než bylo zdrávo,. Tento jeho bývalý kolega ze zelených dvou vojenských let byl řemeslník a viděl víc pragmaticky, kde se co kácí, kde je potřeba jakého zásahu, než to, jaké dvě úžasné dětičky a usměvavá manželka ho vítají v skromněji zařízené kuchyni, která přecházela v obývákový prostor kolem velkého stolu, kde bylo místo pro ty, co si přišli popovídat nebo jen tak pobýt. Manžel se po tomto setkání necítil vůbec spokojeně, dokonce nabyl dojmu, že se neumí o svou rodinu dobře postarat a že selhává v roli, kterou jako muž a hlava rodiny má zastávat. Bylo mi jasné, že tento nevěřící kamarád udělal mému drahému v hlavě zmatek a že je potřeba, abych obhájila naši úžasnou vizi manželství a rodiny. Tak jsem začala vysvětlovat manželovi, jak je pro nás víc důležitý on než zdi, ve kterých jsme, a že je pro nás lepším otcem tím, že je s námi, než kdybychom ho celý čas neviděli. Věděla jsem, že na toto téma jsem hovořila zaníceně po dobu našeho manželství už vícekrát, ale co by jeden z lásky k druhému neudělal, a tak jsem nelitovala času a slov ve vysvětlování a objasňování. Snad, že jsem nebyla ve svém přesvědčování tak úspěšná nebo to bylo tím, že skutečnost nebyla tak zcela jasná a jednoznačná, jak jsem ji nahlížela, manžela jsem neuklidnila a jeho pochybnosti nezmírnila. Naopak, když jsme se po čase dostali ke knězi, za kterým jsme jezdili jak ke svátosti smíření, tak i ke společným rozhovorům na téma naše víra a manželství, jsem ke svému údivu uslyšela, že manžel má problém. Zdá se mu, že ve většině věcí, co spolu řešíme, musí být rozhodnutí nakonec po mém! Nechápala jsem, vždyť jsme se vždy nakonec tak dobře dohodli a já měla dojem, že hledáme společnou, ne moji pravdu! Jak je to možné?! Nerozuměla jsem situaci a propadala jsem panice. Představa, že bych nemohla třeba ani vyslovit svůj názor a ukázat, proč ho vidím jako důležitý, mne dostávala do úzkých. Manžel zase vysvětloval, že on neumí mnoho věcí dát do slov tak jako já, a tak raději pro klid v rodině ustoupí. Propadla jsem se ve svém vnímání toho, jak to máme všechno mezi sebou velmi dobré, z vyhlídkové terasy až do sklepa.

Myslím, že kněz viděl naši touhu po pravdě a to, že si nechceme ubližovat, stejně tak i to, že to v praktickém životě moc neumíme. Jinak si moc neumím vysvětlit jeho klid, i to, že se na nás nepřestal usmívat. Viděno zpětně si myslím, že bych tenkrát zasloužila na zadek, ale upřímně řečeno bych to tehdy nepřijala a nám dvěma by to zas až tak moc nepomohlo. Byla jsem snílek, vyrostlý ve stínu klasické literatury, střihnutý konvertitkou, který věci nadpřirozené a vztahové nevědomě, ale o to víc, nadřazuje nad věci pozemské a přirozené. Potřebovala jsem ani ne tak vysvětlit, jako zažít lekci.

Foto: Pavel Langer

Tenkrát jsme do rodiny dostali dárek – dřevěný křížek na šňůrce k zavěšení kolem krku. K němu jsme dostali pokyny k použití. Naše domácnost se může začít podobat v něčem klášteru. V době totality jsme kláštery znali tak akorát z literatury a nevěděli jsme toho moc o jejich způsobech společného života. Teď jsme dostali možnost se o nich dozvědět něco víc a zkusit, jestli to může být pomocí i pro nás. Dozvěděli jsme se, že v klášteře je jeden tzv. představený, který má na starosti všechny, co tam s ním jsou, a je potřeba jeho moudrého rozhodování, aby potřeby domu i jeho obyvatel dostaly, co potřebují, a že je to ne o panování, ale o zodpovědnosti za ty druhé i celé jejich společné poslání. Představený že na sobě nosí odznak této své služby a tím může být například kříž. Křížek nám byl svěřený, abychom se pravidelně po týdenních intervalech v této službě „představeného“ střídali.

S údivem jsem sledovala, co se mnou křížek, když jsem ho od manžela dostala na krk, dělal. I když jsem stále toužila po společném čase a vnímala jsem naše vztahy jako tuze důležité, najednou jsem se začala dívat úplně jinak i na ten protivný plotek. Už to nebyl nepřítel, který se chtěl vetřít mezi mne a manžela, ale bylo to něco, o co se bylo potřeba postarat, aby nespadl a někomu třeba neublížil, a byla jsem to já, kdo šel manžela poprosit, jestli by se o to nemohl postarat, protože já to neumím, a že v té době zvládnu být s dětmi a něco s nimi společně dělat. S křížkem na krku jsem najednou pocítila velkou tíhu odpovědnosti a často jsem bolestně i s různými ústupky z mé strany hledala různá řešení potřeb naší domácnosti s ohledem na naše časové a finanční možnosti. V týdny, kdy jsem mohla vidět křížek na manželovi, mi bylo najednou lehčeji a poznávala jsem, že přijmout rozhodnutí od někoho, komu na vás záleží jako na vlastním životě a nese za své rozhodnutí odpovědnost, je vlastně sladké. U manžela jsem zas viděla, jak mu vědomí toho, že čekám s důvěrou na jeho rozhodnutí, pomáhalo rozhodnutí udělat. Dokonce, ani nevím, jak to bylo možné, se mi najednou zdálo, že na sebe máme víc času a že i práce je udělané víc.

Upřímně řečeno, je to událost stará víc jak dvacet let a můžu říct, že po manželově smrti jsem litovala, že jsem se s „křížkem“ nepotkala o pár roků dříve a nemohla jsem si víc času užít, jak je to osvobozující, moci nechat rozhodnutí někomu jinému a nenést tíhu všeho rozhodování sama, ale to by už byla jiná historie. Ani nevím, kde křížek nakonec skončil. Jen jsem dodnes přesvědčená, že kdybychom se tenkrát mohli potkat s Shakespearem, tak by možná naše divadla hrála o další komedii víc, která by nás rozplakávala i rozesmávala právě tím, jak moc dobře známe ze svých životů to, o čem ona pojednává.

Rodinný život 2/2011

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu