Jakub našel květinu (Jeden příběh ze života a jedno zamyšlení nejen o svatbě)

Eva Muroňová – je vdaná, má 3 děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při ostravsko-opavském biskupství

Znáte tu radost, když o něčem, co je zvláštní, krásné nebo zajímavé, můžete přede všemi prohlásit, že je to „vaše“? Rodiče s hrdostí říkají: „To je náš kluk!“ Nebo od jiných lidí slýcháváme věty jako: „To je náš byt.“ „To je moje práce.“ „To je moje zahrádka.“

Klíčovým slovíčkem tohoto dobrého pocitu je slovíčko „moje“ nebo „naše“ – ať už je vyslovíme s jakýmkoli důrazem nebo intonací. Vyjadřuje totiž určitou kvalitu vztahu k věci, k dílu, k myšlence i člověku – když přehlédneme ono „moje“ vyjadřující majetnictví a egoismus, vyjadřuje především, že k nim něco cítíme, že k nám patří, dělají nás pěknější a náš život smysluplnější s nadějí, že je děláme pěknějšími nebo smysluplnějšími také my. Děti prospívají k samostatnosti, byt slouží, práce se daří a mrkev na záhonech roste. Máme vzájemnou důvěru a zodpovědnost.

Jak se taková jednoduchá, ale pro život základní dispozice rodí, popisuje náš krátký scénář:

Před domem na lavici schnou čtyři vázy očividně vyrobené dětskou rukou. Vedle je krabice s barvou a sklenice se štětcem. Alžběta je oblečená na výlet a nemůže odtrhnout oči od svého díla, vedle stojí tatínek s batohem na zádech a maminka nasazuje Jakubovi čepici: Jestli si ji nevezmeš, zůstaneš doma! V lese je zima a fouká vítr!

Jakub se brání: Nechci čepici! Je příšerná a žádný vítr nefouká!

Do situace vstupuje tatínek a přísně říká: Tak jak, vážení? Vzal jsem si extra den volno na výlet a teď nepůjdeme kvůli čepici?!

Jakub rezignovaně: No tak jo.

Alžběta se se zalíbením stále dívá na vázy a říká: Mami, prosím tě, až ty vázy uschnou, schováš je? Přinesu do nich mech a kočičky a pak budou ještě hezčí.

Maminka trochu unaveně: Ale ano. Určitě. A už konečně jděte…

Tatínek se obrací k mamince a laskavě jí říká: A ty si odpočiň a užij si hezký den.

Maminka shovívavě: To víš, že ano. Chystám se na zahradu… Pracovat.

Jakub: …ale jen s čepicí na hlavě!

Maminka mává a volá: A nezmeškejte autobus… a nezapomeňte sníst ty chleby… a jablka jsou v boční kapse… a buďte rozumní… a…

Tatínek se významně podívá na Jakuba a s dětmi odchází. Všichni jsou „vzorně“ oblečení.

Foto: Pavel Langer

Kraj lesa. Tatínek odhodlaně nese batoh, dvě dětské bundy, dvě čepice.

Alžběta bez čepice, bez bundy, má malou kytičku kočiček a říká: Myslíš, že už mám dost kytek pro ty moje vázy?

Jakub už také bez čepice a bez bundy pohrdavě: To je toho!

Alžběta: Být tebou moc nemluvím, protože ty nemáš ještě vůbec nic.

Jakub: Abys věděla, nemám kytku, protože já hledám ZVLÁŠTNÍ KYTKU!!!

Jakub odběhne k lesu a rozhlíží se.

Alžběta se podívá na tatínka: Prosím tě, podrž mi ty kytky, zajdu si ještě pro mech.

Tatínek drží batoh, čepice, bundy a teď už i Bětčiny květiny a pomyslí si: Jsem já to ale HODNÝ tatínek…

Jakub volá: Tady mezi kameny něco je! Tati! Bětko! Rychle! Našel jsem ÚPLNĚ ZVLÁŠTNÍ KYTKU!!!

Alžběta: Ale jdi! Podběl? To přece není zvláštní kytka! Ten roste na každém smetišti. Třeba za naší školou, tam roste na betonu.

Jakub k tatínkovi: Je to pravda?

Tatínek přiběhl, odhodil všechno, co držel, a nadšený z toho, že se něco děje, říká: Jo, jo, podběl, ten kvete všude tam, kde jiné květiny už nerostou. V prachu, mezi kamením… Ten si troufá, co?

Jakub zůstává s květinou sám a uvažuje: Ahoj, ty jsi ale tak krásně žlutý. Je to těžké růst mezi kameny? Víš co? Vyhrabu tě a vezmu si tě domů i s kořeny, abys mohl být u nás v zahradě s narcisy a tulipány! Ty jsou ale větší… Mohl bych kolem tebe dát plot, aby každý věděl, že jsi ZVLÁŠTNÍ! Ale možná by bylo nejlepší, kdybys zůstal tady – Ale zůstaneš i tady pořád MŮJ??

Tatínek smutně sedí u hromady věcí, které má zase nést. Jakub dostává nápad a celý rozzářený se ho ptá: Ty, tati, nemáš kousek papíru?

Všichni odcházejí. Tatínek už zase nese všechny věci, Alžběta nese kočičky a mech do svých váz, Jakub bez čepice nenese nic, ale otáčí se na květinu a mává. Do kruhu kolem květiny totiž naskládal kameny a pod jeden z nich položil lístek papíru s nápisem: POZOR! TO JE ZVLÁŠTNÍ KVĚTINA! JE ODVÁŽNÁ A PATŘÍ MNĚ!

Možná je to sourozenecká rivalita, která nutí Jakuba nenapodobovat starší sestru, ale možná ani nepřemýšlí tak účelově a jen vnímá, jak se příroda na jaře proměňuje. Jakuba nadchne jeden obyčejný žlutě zářící květ. Jeho sestra na něm nevidí nic zvláštního jednoduše proto, že k němu nemá vztah – myslí na své vázy. Otec bere Jakuba vážně a pomáhá mu zvláštnost květiny pojmenovat. Říká: „Ta má odvahu. Ta si troufá!“

Květina nemá ani prodejní cenu, ani není vzácná nebo chráněná. Podběl je obyčejný plevel, a přece každý dobře ví, že plevel nemusí být jen tak ledajaký plevel. Jde o to, jaký příběh nám vypráví. Podběl je zvláštní, protože je pro Jakuba znamením odvahy. Roste tam, kde jiné květiny už nemají odvahu růst. Hodnotu květiny neurčuje konvence, ale to, čím je pro Jakuba, jaký k ní má Jakub vztah.

Čím jsi pro mě? Co pro mě znamenáš? To jsou základní otázky, kterými k sobě vztahujeme něco nebo někoho jiného, a schopnost pokládat si takové otázky je základem našeho lidství – toho, čím se lišíme od jiných živých tvorů na zemi. Jsme totiž schopni prožívat hluboké vztahy a naše jednání řídit vztahy až tak silnými, že vedou k osobnímu nebo veřejnému slibu vzájemné odpovědnosti a otevírají cestu k obětování vlastních zájmů ve prospěch druhého. Na Jakubově jednání se objevuje ve věku přiměřené podobě obojí. Jakub dává přednost dobru květiny na úkor sebe – nechává ji tam, kde roste – a veřejně deklaruje to, co pro něj znamená.

Literární paralelou k celé situaci je příběh Malého prince, pro kterého se jen jedna z celého záhonu růží stane tou jedinečnou, tou, kterou by poznal mezi tisíci a o kterou je odhodlán se starat, i když je po nějaké době protivná a vymýšlí si. Chce mít její důvěru, protože je tou zvláštní, výjimečnou, jedinou mezi tisíci.

Na pozadí Jakubova příběhu se v jemných náznacích odehrává také příběh jeho rodičů. Pozorujeme jejich snahu zvládnout s jistou mírou komičnosti všední trable rodinného života. Otec vláčí břemeno nesmyslných věcí, které na něj nakládají jeho nejbližší, a maminka si odchází odpočinout prací na zahrádce. Oba jeden druhého mezi tisíci už našli a teď spolu prožívají fakt, že přijetí jedinečnosti, ze které byli zpočátku nadšeni, bývá mnohdy obtížné a vyžaduje notnou dávku trpělivosti, nadhledu i humoru.

Svatba je okamžikem, kdy si dva lidé „napíší cedulku“, která všem ostatním jasně sděluje, že jeden druhému patří. Mnohé páry jsou pro tento čin ochotny dokonce podstoupit mnohdy i povrchně formální svatební obřad na úřadě – jen proto, aby se tato veřejná deklarace uskutečnila a oficiálně se vyslovilo to, co se možná dlouho předtím dělo v soukromí – ono vzájemné miluji tě. Ano. Ta květina je něčím výjimečná a teď patří mně – říkají nevěsta a ženich jeden druhému s milou naivitou. Ať to celý svět ví a kéž nám to i přeje!

Teď by se dalo dlouho popisovat, co po svatbě následuje, jaké menší i větší krize na oba partnery čekají, na co si mají dát pozor, co mají jeden na druhém tolerovat, jaké jsou rozdílné potřeby mužů a žen a mnoho dalších dobrých křesťanských i nekřesťanských rad. Ale neuděláme to. Necháme svatbu v ideálu, který k ní patří. Je to vytržení z reality, které je možná nutné, aby pak ta následná společně žitá realita byla smysluplná. Necháme ženicha i nevěstu v tu chvíli říkat: Hurá! Ta květina je moje a mám na to i cedulku! Dokud nás smrt nerozdělí.

Příběh o Jakubovi je zpracován podle:

Jäggle, M. – Mayer-Skumanz, L.: Mit Kindern über den Glauben reden. Innsbruck – Wien: Tyrolia-Verlag, 1995.

Rodinný život 1/2011

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu