Budiž velebena, Sára, smějící se žena

Eva Muroňová – je vdaná, má 3 děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při ostravsko-opavském biskupství

Člověk je zvláštní tvor – na rozdíl od zvířete umí sfouknout svíčky na svém narozeninovém dortu, ale také se vrhnout po hlavě z mostu pro kousek euforie a nedá si pokoj, dokud nenajde to, po čem jeho srdce touží, a potom – když mu dojde, jaká zásadní „ptákovina“ to byla – zase hledá znova. Člověk je tvor, který dokáže být svobodný i ve vězení, dokáže položit život za svůj ideál nebo za neznámého člověka a umí se smát. Umí se smát v těch mnoha odstínech, jaké smích může mít. Umí se usmát i vysmát čemukoli, k čemu má vztah, tedy sám sobě, druhým lidem i světu kolem. Umí se smát smíchem radostným, nadšeným, veselým, ale také smíchem sarkastickým, agresivním, jízlivým nebo smíchem strojeným nebo smíchem na účet druhých.

Filosofové a teologové křesťanského západu mimo jiné říkají, že člověk je imanentní i transcendentní – tíhne ke světu, ale současně je schopen mnoha rozumnými, ale i nerozumnými způsoby překračovat hranice sebe sama. A překračovat hranice se kupodivu dá i smíchem.

Jsou lidé, kteří bývají ke smíchu pohotovější. Smějí se přirozeně, když se s někým setkají, usmějí se na toho, kdo vstoupí do místnosti, a šíří kolem sebe atmosféru přátelskosti. Smích je projevem pozitivního postoje k životu a vnitřní lehkosti nechat věci růst jen tak, aniž by člověk padal pod tíhou odpovědnosti a představ, že všechno musí dělat sám. Není jen hlasitý smích, ale také tichý a vnitřní smích, smích zkušenosti i naděje.

Foto: Pavel Langer

Biblickou postavou, se kterou je tento druh smíchu obvykle spojován, je Sára a spolu s ní i její syn Izák – smějící se. Jeho jménu dal základ Sářin smích, a když se podíváme na celý příběh, Sára se v něm směje hned dvakrát. Poprvé se směje nad vlastní nemožností prožít ještě naplněnou lásku, když zatímco připravuje jídlo, slyší, jak tři neznámí hosté sdělují Abrahamovi, že se Sáře do roka narodí dítě. Tehdy se „zasmála v duchu a řekla si: ‚Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?‘“ (Gn 18, 12) Podruhé se pak Sára směje, když se jí narodil Izák. To řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ (Gn 21, 6) Poprvé je to smích vycházející ze zkušenosti a životního nadhledu moudré ženy, která ví, co je to stáří, podruhé je to Bohem darovaný smích, smích radosti a smích naděje.

Narozením Izáka zvítězil život nad smrtí, zvítězila naděje nad pochybnostmi a radost nad zármutkem. Sářin smích je v obou případech výrazem její víry. Poprvé je to nadhled nad nutností přijmout ztrátu, zánik a stáří, podruhé radostný smích z neuvěřitelného daru. A Bůh ji nechává se smát, protože smích je projevem oslavy života. V tomto případě absurdně oslaveného, možná podobně jako se život absurdně oslavuje a dovršuje smrtí a vzkříšením Ježíše Krista.

Na smích se často zapomíná, když je člověk v těžké situaci nebo se na něj valí ze všech stran povinnosti. Smích je jednou z možností, jak v životě zareagovat na těžké věci, a když má člověk v obtížné situaci odvahu a sílu zasmát se, je to určitě lepší než moralizování. Humor je veliký dar, a když se člověk dokáže povznést a s nadhledem se zasmát, napětí mizí a vnitřní energie se rychle vrací. Všechno se zdá rázem lehčí a rovnováha se vrací. Smích posiluje a dává naději, že situace se dá přece jen nějak zvrátit nebo přestát.

Smích je obrácením ke světlu a k životu a toto obrácení se děje nejen když se poprvé usměje malé dítě, ale také, když se člověk poprvé usměje po těžké operaci nebo když člověk potká člověka po dlouhém období uzavírání se do samoty.

Když člověk ztrácí životní síly, je těžké se radovat, ale ten, kdo se umí pousmát nad rozlitou kaší, obviněním, pomluvou nebo už zapomenutou vzpomínkou, kdo se umí pousmát nad ztrátou nebo nad tím, s čím se už musí v životě rozloučit – protože holt už to v životě tak chodí – však vyhrává mnohem víc. Vyhrává nadhled a radost z pouhého bytí, radost nad tím, že to, co on už dobře zná a co si prožil, teď zažívají ti mladší se všemi radostmi, ale také starostmi včetně pocitu, že tato životní zkouška je jediná důležitá, a když ji nezvládnou, všechno další nemá smysl.

Chvála humoru, protože my, co „už víme“, se můžeme usmát. Víme totiž, že to „ti mladší“ určitě zvládnou a že v životě je ještě mnoho dalších věcí – ne důležitějších, ale těch, co se v určitou chvíli dějí a pak přijdou zase další – jiné životní zkoušky, pro které uzrál zase jiný čas.

Díky humoru se člověk má příležitost smát i svým vzpomínkám a právě díky humoru platí, že čím je člověk starší, tím je bohatší, protože se vzpomínek nebojí. Umět se pousmát nad tím, co bylo trapasem v minulosti nebo co už ztratilo bolestný rozměr a stalo se pramenem zkušeností pro budoucnost – to je veliký dar radosti. Smích pomáhá vydržet a přežít.

Na závěr by se slušelo popřát si dostatek příležitostí k humoru, veselých lidí a vtipů, ale ono to není až tak důležité. K humoru totiž není třeba vyprávět si vtipy, ale vnímat realitu života takovou, jaká je, a s humorem, s tou schopností člověka, která ho dělá člověkem, překročit hranice reality a jednoduše se jí zasmát. Bude to mít životodárné důsledky a povídá se o tom už od dob Sářiných – realita nás přestane trápit a svazovat a ještě se o ni rozdělíme s druhými. A to nám všem přeji z celého srdce – abychom uměli smíchem oslavovat život.

Literatura:

Jarosch, L., Grün, A.: Königin und wilde Frau. Lebe, was Du bist! Vier-Türme GmbH-Verlag, Münsterschwarzach, 2005.

Plessner, H. Lachen und Weinen. Tübingen, 1941.

Rodinný život 5/2010

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu