Debóra – žena v roli muže

Eva Muroňová – je vdaná, má 3 děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při ostravsko-opavském biskupství.

foto: Pavel Langer

Když stojíme před důležitým rozhodnutím, ocitli jsme se v životní situaci, kterou neumíme sami posoudit a poznat, co v ní životu prospívá a co neprospívá, potřebujeme radu. Chodíme si pro ni obvykle k lidem, kterým pro jejich moudrost a životní zkušenost důvěřujeme. Radit, soudit, rozhodovat, posuzovat a rozsuzovat, hodnotit a oceňovat jsou, zdálo by se, výsadní charakteristiky mužské racionality a logiky. Dějiny, ve kterých najdeme roli soudce a rádce obsazenou většinou muži, nám to jen potvrzují.

Proti těmto společenským obvyklostem stojí jedna starozákonní žena v nečekaně emancipované roli – je to prorokyně a soudkyně Debóra, žena Lapidótova, která sedávala pod svou palmou „mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci k ní přicházeli, aby je soudila“ (Sd 4,5).

Za Debórou chodili muži i ženy bez rozdílu a popisovali jí své životní příběhy, protože věřili, že se u ní dovolají práva, že realisticky posoudí jejich situaci, rozliší souvislosti, které sami nevidí, a vnese tak do jejich života světlo.

Už samotné slovo soudce vnímáme často velice jednostranně – vidíme člověka sedícího na vyvýšeném místě nedotknutého vnějším děním, který s autoritou, s odstupem a důsledně rozhoduje o tom, kdo je v právu a kdo není, tedy co je správné a co není. Když tento vzorec porušíme a zjednodušíme, odkryjeme, že „být soudcem“ je základní životní nutností každého z nás.

Muž je soudcem, když je třeba rychle vstoupit silou do situace, udělat v ní jasno a problém neodkladně vyřešit, žena je soudkyní, když je třeba problém řešit dlouhodobě a s ohledem na lidi. Být soudcem totiž znamená umět posuzovat, co je realita a co jsou jen představy, orientovat se v souvislostech, uvidět příčiny a důsledky a umět rozlišovat, co je skutečné a co je falešné, podstatné a nepodstatné. Kdo to v určité chvíli zvládá, získává životní jistotu a pokoj.

Soudce s vyváženým rozumem a citem – a nemusí to být hned soudce se soudní praxí, ale třeba jen situace, kdy máme jako rodiče rozsoudit hádku svých dětí – není předem předpojatý, ale dá nejprve slovo oběma stranám. Pak jednu z nich umírní a druhou povzbudí, aby se porušené vztahy zase obnovily. Je to postoj, který má kořeny při výchově dětí a není to náhoda, že v latině mají slova řídit, vést (ducere) a vychovávat (educare) stejný základ. Je dobře, když je tento z výchovy pocházející postoj uplatňován i při řešení konfliktů v zaměstnání nebo ve veřejných záležitostech. Jde v něm totiž o spravedlnost, nikoli o to, kdo má pravdu a kdo bude vítěz a kdo poražený. Soudce by neměl říkat to je dobré a to je špatné, ale rozpoznávat, kdo v konkrétní situaci stojí více na straně života. Posláním soudce je zajistit právo na život, rozpoznat, kdo je slabší, postavit se na jeho stranu a obnovit tak ztracenou rovnováhu.

Prorokyně Debóra žila v době, která pokojná nebyla. Izraelité byli už dvacet let krutě utlačováni kenaanským králem Jabínem a vojskem, jehož velitelem byl Sísera. Debóra tehdy udělala zvláštní věc, která se navždy vepsala do izraelských dějin. V Božím jménu vybídla Báraka k bitvě, která byla z lidského úhlu pohledu předem prohraná. Vojsko ne příliš dobře ozbrojených izraelských pastevců a zemědělců v počtu asi deseti tisíc se mělo na hoře Tábor postavit proti devíti stům kenaanských železných vozů.

Debóra měla válečný plán, který v sobě spojoval mužské i ženské způsoby boje – mužskou sílu, vytrvalost, přímočarost a ženskou rafinovanost, fantazii a trpělivost. Izraelci její radou nepohrdli a zvítězili. Hrdinkou bitvy pak kupodivu nebyla Debóra ani Bárak, ale jiná žena – Jáel, která ve svém loži lstivě ukryla velitele Jabínova vojska Síseru a kladivem mu vrazila stanový kolík do spánku tak hluboko, že pronikl až do země (srov. Sd 4,21). Vítěznou píseň však – další překvapení – nezpívá ona, ale Debóra a Bárak, protože s Boží pomocí a díky souhře „mužských“ a „ženských“ způsobů boje zavládl v zemi mír po celých čtyřicet let.

kresba: Šárka Chlupová

Už z tohoto prastarého starozákonního textu je patrné to, co je dnes obsahem různých firemních školení vedoucích pracovníků, totiž rozdíl mezi mužským a ženským způsobem řízení. A navíc – událost z izraelských dějin popisuje spolupráci obou, kterou oceňuje jako Bohu milou a její účinnost dokládá konkrétním vítězstvím.

Debóra se nepostavila do čela vojska a nebojovala „jako muž“ v prvních řadách, ale vytvořila nepřekonatelnou strategii – kombinaci mužské síly a ženské lsti. Při této bitvě vzácně spolupracovala síla a moc s fantazií a citem a přinesla vítězství. Díky Debóřinu promyšlenému „managementu“ nejprve vznikla iniciativa a pojmenovaly se kořeny problému. Debóra pak povzbudila partnera, který se měl protivníkovi postavit v přímém boji, a promyslela a dokonce předpověděla vývoj situace – už předem upozornila Báraka, že triumfovat bude žena. Sama se pak vyvarovala přímého střetu se silnějším protivníkem a k naplnění svých cílů nepoužila sílu, ale lest. Ten, kdo bojuje lstí, vidí, co je za věcmi, má realističtější odhad situace a větší cit pro řešení problému.

Muž tradičně vydělává peníze, zabezpečuje rodinu, „zasadí strom, postaví dům a zplodí syna“. Žena se tradičně stará o domov, o jídlo, atmosféru v rodině a pečuje o děti. Muž je zaměřený spíše na cíl a na výsledek, kterého chce dosáhnout. Všechny nástroje, které má k dispozici, mu tedy logicky podřídí. Jeho vedení mívá jasná a zřetelná kriteria a logický postup, při němž hraje roli také seberealizace a osobní ambice. Žena vnímá více rovinu osobních vztahů a kontroluje, zda jsou stanovené cíle v jednotě se zájmy zúčastněných lidí. Ženě jde více než o cíl o kulturu, ve které se k cíli postupně dorůstá. Má dispozici uvidět spíše než řešení problému jeho podstatu, umí diplomaticky kombinovat a má cit pro to, co druhý potřebuje, aby se uplatnil. Zatímco muž umí najít argumenty k dosažení řešení, žena vnímá situaci v souvislostech mezilidských vztahů. Muž zaplňuje prostor, žena prostor dává.

Nejde o to, kdo z nich je lepší, protože životní zkušenost i uvedený biblický text dávají přednost spolupráci. Snaha o tuto souhru a souznění se dodnes objevuje více nebo méně úspěšně všude tam, kde žena vstupuje do tradičně mužských rolí, a místo snahy „vyrovnat se“ mužům nechává vyniknout svou ženskou stránku. Nebo naopak zase tam, kde se muž „nestydí“ vzít na sebe tradiční ženskou roli a nechá se jí obohatit a inspirovat. Děje se to v politice, lékařství, ve škole, v církvích i v domácnostech a je to i přes všechny překážky a předsudky žádoucí a moudré.

Spolupráce totiž eliminuje rivalitu a přináší vzájemnou podporu. Debóra byla ženou, která se nevysmála mužskému strachu, ale povzbudila Báraka k jednání a vyslovila mu důvěru a ujištění o své podpoře. Také to je situace, která se opakuje do dnešních dnů ve chvílích, kdy se muž dostane do finančních těžkostí, ztratí zaměstnání, zdraví nebo jej zklamou přátelé. Bývají to pak obvykle ženy, které mívají sílu přesvědčit je, že má smysl nepodléhat rezignaci, ale vstát a jít dál. Muž pak zase naopak dodá ženě sebevědomí a vnitřní jistotu tam, kde se ztrácí ve svých pocitech nebo jedná tak submisivně, že ztrácí svou identitu. Je to oboustranné. Debóra radí a předkládá mužům plány, ve kterých pak mohou nezastupitelným způsobem uplatnit svou sílu a moc.

Ideální rovnováha ve všedním životě spíše chybí, ale je na nás, abychom nejprve sami poznali, jak jsme na tom se svou mužskou a ženskou stránkou a pak se nebáli její slabiny doplňovat schopnostmi těch lidí, kteří jsou odlišní.

Přeji každému z nás odvahu nebát se odlišnosti těch druhých. Může nás ohrozit, ale může také jako jediná doplnit a vyvážit naše nedostatky a vést k plnosti biblických čtyřiceti let prožitých v pokoji.

Literatura:

Jarosch, L., Grün, A. Königin und wilde Frau. Lebe, was Du bist! Vier-Türme GmbH-Verlag, Münsterschwarzach, 2005.
Matlary, J. H. Blütezeit. Feminismus im Wandel. Augsburg, 2001.

Rodinný život 1/2010

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu