Poradna 1/2017

Dotaz:
„Co se prosím děje s duší dítěte zemřelého před porodem?“
Předem Vám mockrát děkujeme za Vaši odpověď

Na otázku odpovídá P. ThLic. Josef Mikulášek

Dobrý den. Odpověď na tuto Vaši otázku je nutné včlenit do širšího pohledu, který bychom mohli nazvat otázkou po spáse dětí, které nepřijaly křest.

diteTato otázka má dlouhou – a v mnohém spletitou – historii, kterou bychom mohli vypátrat až do prvních staletí křesťanství, k otázce nutnosti křtu pro spásu člověka atd. Po dlouhá staletí (zejména od středověku dále) převládl v křesťanském prostředí názor o absolutní nezbytnosti svátostného křtu pro spásu jedince (jako by Bohu nebyl blízký nikdo jiný, kdo nepřijme křest). Tento názor se dopustil jednoho, na první pohled snad ne tak zřetelného zúžení pohledu: je možné omezovat Boží působení (Boží vůli přivést ke spáse všechny lidi) na svátostně přijatý křest, tedy křest vysluhovaný v rámci církevního společenství? Není možné, že Bůh zná i jiné cesty (jinak řečeno: Boží prozřetelnost přesahuje zdaleka prozřetelnost lidskou, křesťanskou, byť osvěcovanou vedením skrze Ducha Svatého), než jsou cesty svátostí církve? Našli bychom v Písmu svatém více náznaků, které ukazují přesah Božích záměrů a jeho vůle vůči lidské možnosti pochopení: například na tom místě, kde je řeč o působení Ducha Svatého, který je připodobňován v evangeliu podle Jana k vlastnostem větru: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ (Jan 3,8)

Nedávným dokumentem, který tuto otázku řeší – a který nahlíží problém z naší aktuální pozice (a našich možností poznání a porozumění Božímu zjevování se lidem) – je dokument Mezinárodní teologické komise Naděje na spásu pro děti, které umírají nepokřtěné (z roku 2007). Tento dokument se snaží nahlížet celou problematiku z širšího hlediska, totiž z jasného výroku, který k nám zaznívá z biblického Prvního listu Timoteovi, v němž se mluví o Bohu, „který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tim 2,3–6). V rámci pochopení tohoto úryvku lze usuzovat, že spása není bezprostředně vázána na přijetí svátostného křtu, a že tedy Bůh přitahuje k sobě lidi – a ke spáse Bohem darované – způsoby, které přesahují naše lidské chápání.

Toto stanovisko je naprosto klíčové pro zodpovězení zde nastolené otázky: vede nás totiž k překonání strachu o osud duší dětí, které nemohly přijmout křest. Tyto děti nejsou v žádném případě (!!!) zatraceny/vzdáleny Bohu jen proto, že nepřijaly křest. Boží cesty jsou širší, mají větší „záběr“ než cesty lidí, byť vedených Duchem Svatým v rámci církevního společenství. A tak i když tyto děti nebyly k Bohu přičleněny svátostně, jsou přijaty k Bohu, který je láska (1 Jan 4,8) a který touží k sobě přitáhnout každou lidskou bytost, tím víc lidskou bytost, která se ještě vlastním životem, vlastním rozhodnutím a jednáním (zde myšleno jednání narozeného člověka, který používá rozum a stává se tak zodpovědným za vlastní jednání) nemohla rozhodnout „proti Bohu“. Proto máme jakožto křesťané pevnou naději, přesvědčení, že duše těchto dětí, jejichž život byl ukončen před jejich vlastním narozením, jsou u Boha a těší se z přátelství s ním v jeho nebeském království.

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu