Vykašlat se na Boha?

Chcete se i vy podělit o své životní příběhy, názory a přispět svým pisatelským umem? Vybrané příspěvky vám představujeme na těchto stránkách v nepravidelné rubrice Vašeho okénka.
Za otevřenost následujícího příspěvku děkujeme; ze začátku dýchá trochu drsnou rétorikou, ale vydržte až do konce, určitě se někteří z vás s takovouto realitou doma také potýkají.

Kdo je vlastně věřící? Když si někdo vybere nevhodného partnera, tak to má těžké. Ano, má, a to po celý zbytek života. No prostě zmatek v hlavě. Kdo chce slyšet pravdu, že za všechno v životě se platí a penězi v tom lepším případě? Kdo chce slyšet, že když se holka vdává jenom proto, že chce ukázat klukovi, se kterým se před třemi měsíci rozešla, že už má jiného, tak ať se pak nediví, že se rozvede? Kdo chce slyšet, že když se chová jako věřící jen když se mu to hodí, tak si potom ponese následky po zbytek života? Odpovím za nás za všechny. Nikdo!

Když uděláme chybu při výběru partnera, rádi potom hledáme pro své jednání polehčující okolnosti. Na vině je osud, Bůh i bohové, můj manžel, zlo ve světě a jiné. (Tady si dosaďte, co uznáte za vhodné.) Teoreticky víme, co je to hřích, jak má známost vypadat. A co praxe? Když chodila moje dcera na přípravu na manželství, tak jsem vyjádřila údiv nad tím, že jsou tam řešeny následky společného bydlení, výchova stávajících dětí, cizoložství aj. Ptala jsem se jí, co to má společného s přípravou na manželství, když se jednalo o řešení problémů, které nastanou v rodinách po několika letech společného života. Dostalo se mi následující odpovědi: „Ale mami, všechny páry, které se tam připravují, už spolu žijí!“ Tááák. Kde jsme my rodiče udělali chybu v křesťanské výchově svých dětí? Proč naše děti, které už od útlého dětství chodily do kostela, přijaly všechny svátosti, kašlou na Boží přikázání a jednají jako většina ostatních? Ano, mohla bych to napsat i jinak. Mohla bych napsat, že podlehly vábení zla nebo působení společnosti. Jasně, mohla bych to tak hezky zaonačit, ale to na věci nic nemění. Faktem zůstává skutečnost, že se na Boha i jeho přikázání v tu danou chvíli vykašlali.

objetiPo nějakém čase se začne mluvit o svatbě. Samozřejmě, že v kostele, dyť jsme ti věřící a běda, kdyby svatba v kostele nebyla. A po svatbě je všechno OK. Jeden z manželů praktikuje svou víru a druhý se má tomuto způsobu života přizpůsobit. Co přizpůsobit, má taky být praktikujícím věřícím. Copak nevidí, jak je to úžasné, správné a pro děti potřebné? A ten tzv. nevěřící to často nechápe, nevidí a je zcela mimo.

Zamysleli jsme se někdy nad tím, jak se cítí nevěřící člověk po příchodu do věřící rodiny? Já ne, až teprve nyní. V následujících řádcích se pokusím krátce shrnout názory a zkušenosti na tuto problematiku od několika smíšených manželských párů.

V první skupině jsou lidé, kteří se cítili nepřijati partnerovou rodinou, byli nuceni k chození do kostela a provádění úkonů víry bez toho, že by se jim dostalo vysvětlení o smyslu a důvodech těchto činností. Dále měli problém s nerespektováním jejich názoru na výchovu dětí v širší rodině. Jednoduše se dělá pouze to, co si přeje partner a jeho věřící příbuzní. Na otázku proč nedostali uspokojující odpověď. Přiznávám, že těchto případů jsem našla málo. Jsou, je to bolestné, ale většina smíšených párů patří do druhé skupiny.

Zde jsem byla mile překvapena reakcemi nevěřících. Slečna, která vyšla z kostela po čtení z listu apoštola Pavla o podřízenosti ženy muži, byla nádherná. Měla rozzářené oči a říkala, že se těší, až se o ni bude muž starat jako o své tělo. Další reakce, která mě potěšila, se několikrát opakovala. „Život ve věřící rodině je pro mě nový a zajímavý. Naučil jsem se dívat na svět novýma očima, hledám příčiny sociální nespravedlnosti, svou roli v boji s hladem a nerovností. Vyšel jsem ze své sociální bubliny, mám nové přátele s novým pohledem na život.“ „Setkala jsem se s fajn lidma. Tím, že jsem se neuzavřela, tak jsem na tom vydělala.“ „Moje žena začala studovat teologii, protože jsem se pořád na něco ptal. Teď ještě potřebuji najít kněze, se kterým bych mohl některé otázky rozebrat hlouběji.“ „Začala jsem více prožívat náboženský život. Manželovy otázky mě donutily podívat se na víru a život jinýma očima.“

To jsou jen některé odpovědi, které zazněly. Taky vás potěšily a cítíte tu zodpovědnost? Všichni, se kterými jsem o tomto tématu hovořila, ocenili vstřícný přístup partnerovy věřící rodiny.

Na začátku jsem psala, že je potřeba si vybrat vhodného partnera. Kdo je to vhodný partner? Jak ho poznám?

Krásně to vyjádřil Antonín, který si vzal za ženu věřící děvče. Ve víře nebo nevíře problém nevidí. Říká, že všechno je o komunikaci, toleranci a lásce. Když se dokážou domluvit na běžném provozu domácnosti, tak se domluví i na chození do kostela a náboženské výchově dětí. Uvědomuje si, že tím tahounem v jeho nové rodině vždy bude jeho žena, a oceňuje to.

Nedokážu říct, kdo je a kdo není vhodným partnerem. Na toto téma je napsána řada odborných publikací. Jsme lidé věřící i nevěřící, chybující, hřešící a hledající. Jsme také úžasní, milující, učící se, litující a vyvíjející se. Vyvíjíme se ve vztahu, ve víře, v náboženské praxi. Naši partneři se vyvíjejí spolu s námi. Navzájem se ovlivňujeme a posvěcujeme. Není všechno tak černé a beznadějné, jak jsem napsala v úvodu. Život s partnerem může být báječný nebo hrozný. Není to jen o tom, zda je partner věřící nebo nevěřící. Je to o charakteru, velkorysosti a lásce obou.

paní Zdenka

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu