Časopis je orientován na rodinu a rodinný život ve všech jeho pestrých podobách a projevech, radostech nebo starostech všedních i svátečních dnů.
Zaměřuje se na problematiku výchovy dětí, vztahy mezi manžely, na duchovní život rodiny, život v neúplné rodině, seniorský věk apod. Časopis přináší informace o různých akcích a prorodinných aktivitách. Je určený každému, kdo v rodině žije, nebo kdo se zabývá problematikou rodinného života.
Časopis Rodinný život vychází pětkrát ročně a ukázkové číslo i předplatné si můžete objednat poštou (Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc), telefonicky (587 405 250-3) nebo Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .
Časopis vydává Centrum pro rodinný život Olomouc.

První letošní číslo časopisu Rodinný život je věnováno tématu Jednota v různosti. Přijměte pozvání k setkáním v atmosféře vzájemné úcty a naslouchání. Prostřednictvím odlišnosti druhého člověka můžeme spatřit jedinečnost každého z nás i krásu společného směřování.

Bratr Wojtek z komunity Taizé přiblíží Dny důvěry - setkání mladých lidí různých vyznání a národností. Farářka Církve československé husitské, Helena Smolová, se zamýšlí nad bratrstvím. Seznámíme se s komunitou sester z protestantských církví, které žijí ve švýcarském Grandchamp. Rozhovor o smíšeném manželství vystihuje, že i odlišnosti mohou být velkým obohacením a podnětem k růstu. Další z příběhů Jakuba a Katky povzbuzuje k setkání s jinakostí.

V pravidelných rubrikách týkajících se výchovy a vztahů se dočtete například o tom, jak se vyvarovat zbytečných chyb v komunikaci s dětmi. Na děti čeká želvička Loudalka, zaposlouchají se do pohádky na dobrou noc. Nechybí soutěže pro malé i velké, voňavý recept pana Nágla, křížovka a pozvání na zajímavé akce.

Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 253, e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci

Je čas vánoční. Já vím, on už je únor, ale já jsem ještě v prosinci; minulý týden jsem s dětmi zapalovala svíce Václavu Havlovi na pietním místě před radnicí a ze sdělovacích prostředků na nás dýchala polistopadová atmosféra; vybavila jsem si pár střípků, končila jsem základní školu, plakátované plochy velely Havla na Hrad a já si kdesi ve stánku koupila placku s jeho portrétem a občanským fórem; v tramvaji mě pak nějaká paní chválila: „Správně, slečno, to vám schvaluji.“

Rozhovor se sestrou Anne-Emmanuelle z ekumenické komunity v Grandchamp

Když jsem poprvé přijela do švýcarského Grandchamp, do mezinárodní komunity sester z protestantských církví, otevřel se přede mnou nový svět, do něhož můžete vstoupit spolu se mnou: na nádvoříčko s chladivým pramenem obklopené 250 let starými staveními plnými pokojů a pokojíčků pro třicet sester, skupinku dobrovolníků a přehršel hostů, do kaple vybudované z bývalé stodoly, kde se sestry čtyřikrát denně schází k modlitbě s přímluvami za věřící jiných vyznání, k setkání s dobrovolníky a hosty z celého světa a k rozhovoru se sestrou Anne-Emmanuelle o životě v mezinárodní komunitě, kontemplativní modlitbě a mezináboženském dialogu.

Magdaléna Strejčková – je vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené.

„Mamííí,“ volali po odministrované mši kluci běžící ze sakristie. Slézala jsem z kůru a oddychla si, že máme to nedělní rušení místních věřících za sebou. S malou je to teď „veselé“. Na Lucinku udělali důrazné „ty, ty, ty“ a zastavili se u mě. Se sníženými decibely, ne ale natolik, jak by si ta informace zasluhovala, mi oznamovali, že Lucinka dnes z kůru mezi šprušlemi zábradlí „plivla na paňmámu“. Nebe se zatmělo, země se zachvěla, skály se rozpukly. A v mých očích vytanul obraz sváteční pokrývky hlavy některé z našich spolusester v Kristu uslintané rozmarem našeho šestnáctiměsíčního batolete. Ale to bylo tak všechno, co se mohlo stát. Detaily nevím, abych případně napravila škody. Mám co dělat, abych malou uhlídala, když nacpe svou hlavu s bambulatou čepicí a krkem omotaným šálou mezi dřevěné příčky zábradlí na kůru. Co se v tu chvíli děje na jejím obličeji, vskutku nemám šanci vidět. Jen slyším protestní jekot, protože se ji všemožně s manželem snažíme dostat zpět. Hasiči ještě asistovat nemuseli. Máme to už předcházejícími dětmi otestované. Ale skutečně jen přítomný Bůh (a možná i pan farář, teď si uvědomuji) ví, co je k tomu vede, „nasysávat“ seshora zrovna tím nejužším otvorem. A slintat na věřící! Ale že to holka jejího věku provedla, no, co už – jak říká jedna má známá. Jsou horší věci. V šestnácti letech už by to bylo neomluvitelné! Uf. Otřepala jsem se po té představě, zhluboka jsem se nadechla a nenápadně se ještě rozhlédla na rozcházející se Boží lid. Ujistila jsem se, že nikdo s urputným výrazem ve tváři, rázným krokem a hrozící holí za námi neběží. A nebe se zas vyjasnilo.

Eva Muroňová – je vdaná, má tři děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při ostravsko-opavském biskupství

Když je něco jinak, než jsme zvyklí, obvykle si toho rychle všimneme a nemusí to být ani nic velkého – stačí, když jsou v koupelně jinak věci na poličce, v obchodě zboží v jiných regálech nebo když buchta chutná jinak než před týdnem. Ještě rychleji si všimneme a už i znejistíme, když se děje něco jiného, co jsme ještě nikdy předtím nezažili, neviděli a nemáme s tím zkušenost – tak nejistě bloudíme budovou nově opravené nádražní budovy, ostražitě se rozhlížíme v cizím prostředí, a než si koupíme novou věc, dobře si ji prohlédneme.